4) PRVNÍ POZDRAV LETÍ :-)

Když jsem v sobotu ráno dorazila na letiště v Praze, jediné, čeho jsem se bála, bylo to, že mi do Surrabayi nedorazí kufr. O mě tu zas tak nešlo :-D Let do Paříže byl rychlovka, ani ne dvě hodiny, zato zorientovat se na letišti a dojet k terminálu, odkud jsem měla odlítat směr Hong Kong, trvalo skoro hodinu. Každopádně let jsem stihla a dost jsem si těch 11 hodin užívala. Nemohla jsem spát, tak jsem koukala na filmy a konečně mrkla na Dianu - no nevím, ten Pákistánec vypadal spíš jak terorista než doktor - a na The Millers, což mě dost pobavilo :-). 

Po přistání v Hong Kongu jsem přemýšlela, co dělat. Byla jsem na cestě přes 16 hodin a můj původní plán, vzít si bus do centra a okouknout to tam, vzal za své. Takže jsem si "ustlala" na letišti, pár hodin proklimbala, dodělala prezentaci, dala jsem si oběd, prošmejdila, co se dalo a po nekonečném čekání jsem nasedla na letadlo do Surrabayi. 

Po pravdě, když jsem viděla, že tím směrem cestuje plné letadlo Javánců, nějací dva britští turisti (asi, vypadali tak a mluvili anglicky) a já, oproti nim velké, modrooké a blonďaté stvoření, přišla jsem si hodně nepatřičně a měla chut' to otočit. Na letišti jsem vyplnila nějaké dva formuláře o příletu a o tom, kolik si vezu zavazadel - to jsem moc nechápala, ale dobře a bez problému prošla pasovou kontrolou. 

Pak přišla řada na kufr. Když jsem přišla k pásu na výdej zavazadel a našla ho v totálním obležení, nestíhala jsem. Postupně začaly vyjíždět kufry a k mému údivu měla snad každá místní famílie aspoň dva, ne - li více, k tomu tašky, krabice... Omdlívala jsem a pochopila, proč ten formulář k proclení! (Asi tady toho musí hodně pašovat :-D). Naštěstí jsem ten můj dvacetikilový zahlédla relativně brzo, procpala se davem a mohla jsem vystřelit k východu. Tam pro mě nastal další šok. Nejen, že bylo pěkné vedro (nečekaně) a dusno, ale na místní Javánce asi čekaly celé rodiny s dětmi (no samí Hujerovi) a mně jen blesklo hlavou, jak tam asi budu někoho hledat. 

Naštěstí místní AIESECáři a TN manažerka už mávali cedulí s mým jménem, takže jsme mohli vyrazit směr můj nový přechodný domov. Bylo mi řečeno, že pojedem asi pět kilometrů a jsme na místě. Už jsem si i zjistila adresu, kdybyste mě chtěli navštívit (Gunug Anyar, Rengkut, Surrabaya). Díra největší, okraj Surrabayi. Nevadí, jen malý detail. Nějaká MHD tu je… A všichni přece mají moped!!! ;-)

Jízdu na něm jsem si vyzkoušela hned první den mého pobytu. Potřebovala jsem vyměnit peníze, takže mě Lili, TN manažerka, vzala do nejbližší banky. Měla jsem smrt před očima minimálně pětkrát. Za tu cestu jsem se dozvěděla, že moped tu může řídit dítě od 11-ti !!! let a všechny její děti to zvládají naprosto bez problémů. Zato já jsem byla za blbku… No moc mě tím teda neuklidnila. Silniční provoz je tu totální chaos, hodně mi to připomnělo Maroko. Další jízda mě čekala do obchodu, kdy jsme byly nakupovat potraviny pro mě na týden. Všechno je opravdu tak, jak bylo psáno v podmínkách. Ubytko v boarding house s místními instruktory angličtiny, transport – ještě se mi ta jízda na mopedu začne líbit - i jídlo, které jsem si mohla sama vybrat plus teplé obědy. Nikdo se nemusí bát, netrpím. ;-) Jako důkaz přikládám pár fotek.

Můj pokojík

Reklama Quali International

Polívka se zeleninou, pěkně ostrá

Tofu s rýží, jím to denně aspoň 2 x :-. Dneska mi to cpali i na snídani...

Období dešťů, i tedˇprší.

Od středy jsem už začala normálně učit, docela masakr. Žádné učebnice, žádné materiály a 6 celých hodin denně vyučování. No nad plánem na první den jsem strávila 5 hodin a celou noc jsem z toho rozvrhu byla tak ve stresu, že jsem ani nespala. Blbka. Hodina měla úspěch, tak snad ten deficit dospím.

Jinak jsem tady fakt za atrakci. Šla jsem si do obchodu (dál jsem se ještě sama neodvážila) koupit nějaké papíry a fixy a místní děda si mě na ulici fotil na mobil. Tak sem se mu aspoň usmála. Že by mi ta pozornost byla mega příjemná, se fakt říct nedá.

Ve čtvrtek a v pátek si odučím, co mám a o víkendu mám v plánu prozkoumat Surabayu nebo nějaké okolí. Snad mě nějaký z těch místních internistů, které učím v kurzu, někam sveze a bude mi dělat bodyguarda ;-) Nevím, jestli si to napoprvé tady z té díry lajznu sama. Nejsem sebevrah, i když pepřák stále v kufru čeká na svoji premiéru.

PS: Doufám, že žádná premiéra nebude ;-)

PS2: Právě jsem měla na večeři boží rybu, něco tak dobře okořeněného jsem v životě nejedla... A to mi přistála na stole v banánovém listě!