5) KDO NEMÁ MOTORKU, NENÍ INDONÉSAN!

V pátek skončil můj první pracovní týden a já si na víkend naplánovala dvě aktivity. Prvním cílem bylo vidět Surabayu a její "historické" centrum, nebo spíš hlavní památky, jelikož o historickém centru se tu hovořit nedá a Indonézani v podstatě začínají jakousi historickou etapu ve 30., 40 letech 20. století po osvobození od nadvlády kolonizačních mocností. Druhým zajet k nejdelšímu mostu spojující Jávu a Maduru, nedaleko od místa, kde bydlím.

Vidět, respektive projet Surabayu se mi podařilo s jedním s instruktorů v sobotu odpoledne. Po pravdě, mazec. Jedna motorka na druhé, hustý provoz jako blázen a zácpy. Chaos nad chaos a já jsem v tomdle provozu na jednu sedla! Mimochodem, kdo tu nemá motorku, jakoby nebyl. Benzín je tu neuvěřitelně levný a tímto způsobem se zde dopravují celé rodiny. Tím myslím, že na motorku se v pohodě vměstná dítě, za ním otec, další dítě, matka a k tomu i nějaké to zavazadlo. Obrázek zcela běžný a pro mě naprosto nepochopitelný. Zato chápu, že je to tu nejrychlejší způsob dopravy, jelikož motorka může relativně snadno prokličkovat mezi stojícími auty. Asi brzo začnu trénovat. Docela se mi to začalo líbit a je to fajn adrenalin :-)

Surabaya je plná protikladů, asi jako všechny rozvojové země. Na jednu stranu tu vidíte staré a špinavé barabizny, na druhou spoustu moderních budov, mrakodrapů, drahých aut a především shopping mallů... Asi to má něco do sebe, ale že by mi to nějak extra učarovalo, se říct nedá. 

Velké díky patří Faizinovi, který se mnou během několika hodin trpělivě objel v podstatě všechny hlavní památky, čekal než si to vyblejsku a občas přidal i nějakou informaci. Zaskočili jsme i do místního muzea na výrobu cigaret, na což jsou místní patřičně hrdí. Poslechla jsem si podrobný výklad a pokochala se motocyklem, který si místní továrník v padesátých letech přivezl z tehdejšího Československa. Namísto alkoholu, který islám zakazuje, tu snad každý kouří. Překvapivě. Aspoň nějaká neřest :-)

No, a světě div se, během sobotního odpoledne jsem potkala hned čtyři bílé lidi, což je tu opravdu rarita. U jedno památníku shodou okolností vystupoval jeden z taxíku, když my jsme ho opouštěli. Rus, který se divil, že neumím rusky. :-D Nevím na co. 

No a další tři slečny nebyly nikdo jiný než Češka a dvě Slovenky, které pracují v tzv. Cito Mall v Café English (asi 20 min. od místa, kde bydlím) a jsou zde taky přes AIESEC. Strávila jsem s nimi podvečer a probrala, co se dalo. Jsou tu už delší dobu, dozvěděla jsem se dost zajímavých věcí a taky tipů na výlet. Snad to všechno zvládnu ;-), i když o tom pochybuju.

Jejich šéf, kterého už viditelně mají na háku, mi nabídl, abych s nimi v neděli ráno jela asi hodinu a půl cesty ze Surabayi. Přehodnotila jsem tedy plány na nedělní program a rozhodla se vyrazit s nimi. Holky učí i o víkendech a tentokrát měli studenty učit v prostředí místa, kde se vyrábí produkty ze sladkých brambor od místního pečiva až po něco jako brambůrky. 

Když pominu ranní budíček v pět ráno, pozdní vyzvednutí - ano, je to jako v Londýně, všichni chodí pozdě, jen Pšenčíková je nachystaná vždycky na čas... Tak místo opravdu nádherné. Přišla jsem si jako u nějakého boháče na ranči, i když trochu jiném. Obrovský pozemek, na kterém se pěstují místní produkty, ovoce, taky orchideje, lilie a další. K tomu přilehlé prostory pro zaměstnance, kteří vyrábějí již zmíněné výroby, velká restaurace, která se odpoledne zaplnila do posledního místečka a zahrada jako vyšitá z romantických filmů s umělým trávníkem, rybníkem, fontánou, sochami... A abych nezapomněla, i se svou vlastní mini zoo. Suma sumárum 15-20 hektarů a pravděpodobně místní milionáři :-D

Nejprve nás čekala prohlídla s výkladem (vůbec si názvy místních plodů nepamatuju, ale zněly zajímavě)  a také vysvětlení veškerých procesů, poté jsme seděli na zahradě a dostalo se nám královského pohoštění od místní výrobků přes saláty, tofu, mořské plody a samozřejmě rýži. 

Holky byly naštvané na šéfa, jelikož jim nikdy není schopný říct co a kdy se jak bude dít. Díky za moji TN manažerku, od které mám daný rozvrh až do konce února! No a z vyučování se nakonec vyklubaly dvě hodiny hry s pěti studenty. Proč ne. A můžem domů. (Opravdu bylo to vstávání v pět ráno nutné???)

Co se týká mého poznání místní kultury za první týden, dozvěděla jsem se toho opravdu hodně. Takže to spíš shrnu v pár odtrzích.

Indonésané vyznávají islám a modlí se 5x denně s tím, že ve čtvrtek večer se modlí ženy a muži dohromady a v pátek mají muži povinnou samostatnou modlitbu po obědě. Ženy se mohou přidat až oni skončí.

Bydlí odděleně. Muži v jednom domě a ženy s dětmi v druhém.

Vtipné mi přišlo, že muži každý den připravují rýži (tomu kluci v hodině říkali vaření! :-)) a ženy dělají zbytek jídla.

Co se týká mojí třídy, kterou jsem učila, přijde mi, že jsou Indonésané velmi milí, přátelští a slušní. Hodiny hltají a v sobotu dopoledne přišla jedna slečna, že jsem všem zadala úkol (mají dělat prezentace o vlastní zemi na různá témata), ale ona žádný nemá, tak at' jí ho dám taky. No řekněte, kolegové, stalo by se vám to někdy v Čechách?

Zatím musím zaklepat, že mě tu nepotkali žádné průjmové problémy, ani nic jiného. A po úspěšném natažení moskytiéry za pomocí studentů už mě ani neotravují komáři, jelikož díky nim, a možná i díky jet lagu, jsem prvních pár nocí v podstatě nespala.  

Ted' je tu osm večer, zítra mi začíná nový pracovní týden a s ním nový rozvrh. Po odpoledních nebudu učit instruktory, ale budu jezdi na místní školu do Poltekkesu. 

Tak ted' se na to jen pořádně vyspat a nový týden může začít!

PS: Nahrála bych fotky, ale internet zlobí, takže je budu pravděpodobně dávat jen na FB. 

4) PRVNÍ POZDRAV LETÍ :-)

Když jsem v sobotu ráno dorazila na letiště v Praze, jediné, čeho jsem se bála, bylo to, že mi do Surrabayi nedorazí kufr. O mě tu zas tak nešlo :-D Let do Paříže byl rychlovka, ani ne dvě hodiny, zato zorientovat se na letišti a dojet k terminálu, odkud jsem měla odlítat směr Hong Kong, trvalo skoro hodinu. Každopádně let jsem stihla a dost jsem si těch 11 hodin užívala. Nemohla jsem spát, tak jsem koukala na filmy a konečně mrkla na Dianu - no nevím, ten Pákistánec vypadal spíš jak terorista než doktor - a na The Millers, což mě dost pobavilo :-). 

Po přistání v Hong Kongu jsem přemýšlela, co dělat. Byla jsem na cestě přes 16 hodin a můj původní plán, vzít si bus do centra a okouknout to tam, vzal za své. Takže jsem si "ustlala" na letišti, pár hodin proklimbala, dodělala prezentaci, dala jsem si oběd, prošmejdila, co se dalo a po nekonečném čekání jsem nasedla na letadlo do Surrabayi. 

Po pravdě, když jsem viděla, že tím směrem cestuje plné letadlo Javánců, nějací dva britští turisti (asi, vypadali tak a mluvili anglicky) a já, oproti nim velké, modrooké a blonďaté stvoření, přišla jsem si hodně nepatřičně a měla chut' to otočit. Na letišti jsem vyplnila nějaké dva formuláře o příletu a o tom, kolik si vezu zavazadel - to jsem moc nechápala, ale dobře a bez problému prošla pasovou kontrolou. 

Pak přišla řada na kufr. Když jsem přišla k pásu na výdej zavazadel a našla ho v totálním obležení, nestíhala jsem. Postupně začaly vyjíždět kufry a k mému údivu měla snad každá místní famílie aspoň dva, ne - li více, k tomu tašky, krabice... Omdlívala jsem a pochopila, proč ten formulář k proclení! (Asi tady toho musí hodně pašovat :-D). Naštěstí jsem ten můj dvacetikilový zahlédla relativně brzo, procpala se davem a mohla jsem vystřelit k východu. Tam pro mě nastal další šok. Nejen, že bylo pěkné vedro (nečekaně) a dusno, ale na místní Javánce asi čekaly celé rodiny s dětmi (no samí Hujerovi) a mně jen blesklo hlavou, jak tam asi budu někoho hledat. 

Naštěstí místní AIESECáři a TN manažerka už mávali cedulí s mým jménem, takže jsme mohli vyrazit směr můj nový přechodný domov. Bylo mi řečeno, že pojedem asi pět kilometrů a jsme na místě. Už jsem si i zjistila adresu, kdybyste mě chtěli navštívit (Gunug Anyar, Rengkut, Surrabaya). Díra největší, okraj Surrabayi. Nevadí, jen malý detail. Nějaká MHD tu je… A všichni přece mají moped!!! ;-)

Jízdu na něm jsem si vyzkoušela hned první den mého pobytu. Potřebovala jsem vyměnit peníze, takže mě Lili, TN manažerka, vzala do nejbližší banky. Měla jsem smrt před očima minimálně pětkrát. Za tu cestu jsem se dozvěděla, že moped tu může řídit dítě od 11-ti !!! let a všechny její děti to zvládají naprosto bez problémů. Zato já jsem byla za blbku… No moc mě tím teda neuklidnila. Silniční provoz je tu totální chaos, hodně mi to připomnělo Maroko. Další jízda mě čekala do obchodu, kdy jsme byly nakupovat potraviny pro mě na týden. Všechno je opravdu tak, jak bylo psáno v podmínkách. Ubytko v boarding house s místními instruktory angličtiny, transport – ještě se mi ta jízda na mopedu začne líbit - i jídlo, které jsem si mohla sama vybrat plus teplé obědy. Nikdo se nemusí bát, netrpím. ;-) Jako důkaz přikládám pár fotek.

Můj pokojík

Reklama Quali International

Polívka se zeleninou, pěkně ostrá

Tofu s rýží, jím to denně aspoň 2 x :-. Dneska mi to cpali i na snídani...

Období dešťů, i tedˇprší.

Od středy jsem už začala normálně učit, docela masakr. Žádné učebnice, žádné materiály a 6 celých hodin denně vyučování. No nad plánem na první den jsem strávila 5 hodin a celou noc jsem z toho rozvrhu byla tak ve stresu, že jsem ani nespala. Blbka. Hodina měla úspěch, tak snad ten deficit dospím.

Jinak jsem tady fakt za atrakci. Šla jsem si do obchodu (dál jsem se ještě sama neodvážila) koupit nějaké papíry a fixy a místní děda si mě na ulici fotil na mobil. Tak sem se mu aspoň usmála. Že by mi ta pozornost byla mega příjemná, se fakt říct nedá.

Ve čtvrtek a v pátek si odučím, co mám a o víkendu mám v plánu prozkoumat Surabayu nebo nějaké okolí. Snad mě nějaký z těch místních internistů, které učím v kurzu, někam sveze a bude mi dělat bodyguarda ;-) Nevím, jestli si to napoprvé tady z té díry lajznu sama. Nejsem sebevrah, i když pepřák stále v kufru čeká na svoji premiéru.

PS: Doufám, že žádná premiéra nebude ;-)

PS2: Právě jsem měla na večeři boží rybu, něco tak dobře okořeněného jsem v životě nejedla... A to mi přistála na stole v banánovém listě! 

3) PRG-CGD-HKG-SUR

Tak je to tady! Ne, olympiáda v Sochi ještě ne... Ale můj odjezd ano! Ta písmena v nadpisu nahoře nejsou nic jiného než oficiální zkratky letišť, kterými projdu na cestě k cíli. Čili plus mínus 35 hodin letu a čekání na přestupy. Good luck, Pet'o! 

Ovšem celému mému putování po letištích (nebo příletových a odletových halách) ještě předcházela středo-čtvrteční anabáze s názvem balení, kdy jsem se snažila naprat do kufru co nejvíc oblečení. 

Ve škole budu muset nosit dlouhé kalhoty a košile. Jedu totiž do islámské země a mé pracoviště vyžaduje oficiální oděv, protože odhalená kůže u žen je neslušnost, ale pánové si klidně můžou nosit kraťasy. Z toho jsem značně odvázaná, jelikož průměrná teplota se v tomto období pohybuje mezi 25-30 stupni - paráda! - a když k tomu přidáme místní vlhkost, lije ze mě už ted'! Řeči o diskriminaci jednoho pohlaví druhým nechávám stranou. 

Další hromadu hadrů v mém kufru představují věci na dvoutýdenní putování směr východ, kam se chystám po stáži, jako tílka (ano, opravdu jich potřebuju 7!!!, protože fakt nevím, která barva mě zrovna po ránu napadne si obléct), kraťasy a frajerka se neobejde ani bez sukně. A samozřejmě plavky. Nevěděla jsem které, tak mám rovnou troje. Třeba zaujmou nějakého (ne)místního turistu. Jak říká Baryla, za každých okolností je důležité hlavně co? No vypadat skvěle! ;-)

K tomu nějaký pár bot a taky asi kilo léků, z nichž některé nebyly k dostání po celém Zlíně a musely se objednat. Pokud tedy budete potřebovat antimalarika, raději skočte pro předpis dříve jak den před odjezdem, at' si je ještě stihnete vyzvednou... No a další kilo, dvě, tři drogérie... O nějakých sladkostech a domácí desinfekci nemluvím, ty se vejdou vždycky, stejně jako má nejlepší kamarádka žehlička na vlasy, která mi v tom vlhku bude asi na dvě věci! :-P Plus další nezbytnosti, které už neuvádím. Ale jinak toho k životu moc nepotřebuju a jsem velmi skromná a nenáročná.

Suma sumárum, kufr není ani tak těžký, takže nadváha nebude, ale už se do něj nevejde ani tílko! Do batohu na záda jsem hodila jen notebook, nějaké nezbytnosti na přežití, kdybych náhodou měla štěstí a ztratil se mi kufr, pas, letenku, peníze... A může se vyrazit! 

Vzhledem k tomu, že odlítám v sobotu brzo ráno a dostat se na letiště na pátou od nás z konce světa by bylo zcela nemožné, domluvila jsem si noční přespání u kamarádky (tímto letí velký dík mojí zlaté Ivce! :-*) a následný ranní taxík na letiště.  Není to zadara, ale budu tam v pohodě a včas. 

Takže Praha se dneska otřese v základech, protože se bude po/zapíjet, tlachat a nespat, abych pak zabrala v letadle a připravila se na sedmihodinový časový posun. Do Surabayi bych měla dorazil v neděli v půl 8 večer místního času. Jsem sama zvědavá, jestli se vyhnu jet lagu a nebo pak prospím celé pondělí. Původně jsem myslela, že už budu muset naklusat do boje, ale sami AIESECáři v Surabayi se mě ptali zda a kolik potřebuji volna na odpočinek, tak jsem si řekla o den. Snad bude stačit na aklimatizaci a prozkoumání nejbližšího okolí.

A ted' už tradá směr vlakáč a matička Praha. 

Cestování zdar! Je to švanda! ;-)

PS: Další novinky můžete čekat po prvních dnech v divočině. 

2) INDONÉSIE

Pro některé lidi naprostý konec světa, pro jiné ráj na zemi... Babička si například myslí, že jedu mezi domorodce ;-) Tak jen pár základních informací ne z mé hlavy, ale od tetičky Wiki.

Indonésie je stát v jihovýchodní Asii a Oceánii tvořený 17 508 ostrovy. S více než 230 miliony obyvatel jde o čtvrtý nejlidnatější stát světa a rovněž o stát s největším počtem obyvatel hlásících se k islámu. Státním zřízením země je republika s voleným prezidentem a parlamentem. 

Ostrovy, z nichž asi 6000 je obydlených, se rozkládají na obou stranách rovníku. Největšími jsou Jáva - tam jedu já, přesněji do provincie Východní Jáva, Sumatra, Kalimantan (indonéská část Bornea), Nová Guinea (sdílená s Papuou-Novou Guineou) a Sulawesi. Na pevnině sousedí Indonésie s Malajsií na ostrovech Borneo a Sebatik; s Papuou-Novou Guineou na ostrově Nová Guinea a s Východním Timorem na ostrově Timor. Na severu sousedí přes mořské úžiny též s Filipínami a Singapurem a na jihu s Austrálií.  Dalšími velkými městy Indonésie jsou Surabaya, Bandung, Medan a Semarang, přičemž Surabaya je druhým největším hned po hlavním městě - Jakartě.

Jelikož se Indonésie nachází na okrajích Pacifické, Euroasijké a Australské tektonické desky, vzniklo na jejím území mnoho sopek, z nichž je přibližně 150 aktivních, a dochází zde k častým zemětřesením. Výbuch sopek Tambora a Karakatoa v 19. století jsou známy pro svou devastující sílu. Exploze supervulkánu Toba asi před 70 ticíci lety byla jednou z největších známých sopečných erupcí a katastrofou s globálními dopady. Mezi poslední významné přírodní katastrofy patří zemětřesení a následné tsunami v roce 2004, které si vyžádalo přes 150 tisíc obětí a zemětřesení na ostrově Yogyakarta v roce 2006. Sopečný prach má na druhou stranou pozitivní vliv na úrodnost půdy a umožňuje nadprůměrně vysoké zalidnění.

Díky poloze na rovníku se v Indonésii projevuje tropické klima s obdobími sucha a monzunů. Průměrné roční srážky dosahují v nížinách 1780 – 3175 mm a až 6100 mm v horských oblastech. Nejvíce srážek je zaznamenáváno v horských oblastech na západním pobřeží Sumatry, na západě Jávy, na Kalimantanu, Sulawesi a Nové Guiney. Průměrná vlhkost vzduchu se pohybuje okolo 80 %. V průběhu roku se teploty mění jen mírně, například v Jakartě se pohybují mezi 26 až 30 °C.

Indonéská společnost je tvořena asi 300 etnickými skupinami, jejichž kultura byla po staletí ovlivňována indickou, arabskou, čínskou, malajskou a evropskou kulturou. Tradiční javánské a balijské tance obsahují prvky hinduistické kultury a mytologie, stejně jako představení wayang kulit (stínových loutek). Styl výroby textilií jako batik, ikat a songket se mezi regiony liší.

Sport je v Indonésii orientován především na muže a mezi fanoušky je běžné nelegální sázení. Nejpopulárnějšími sporty jsou badminton a fotbal. Tradičními sporty jsou sepak takraw a býčí závody na Maduře. V oblastech s dlouhou historií kmenových bojů jsou populární simulace bojů jako caci na Flores a pasola na Sumbě.

Indonéská kuchyně se mezi regiony odlišuje, ale je obecně založená na čínských, evropských, středovýchodních a indických postupech. Hlavní složkou potravy je rýže, která je servírovaná společně s masem a zeleninou. Podstatnými přísadami jsou koření (hlavně chilli), kokosové mléko, ryby a drůbež. 

Snad alespoň pár základních informací stačí pro představu, že nejedu nikam do divočiny. Další příspěvek bude už o samotné Surabay, kde bych měla 2 měsíce učit na místní střední škole. ;-)

Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Indon%C3%A9sie

1) TÝDEN A PŮL DO ODJEZDU

Jsem štír. A když si něco umanu, jdu si za tím... Ve všem (až na chlapy) mi to zatím vychází. ;-) Už v srpnu jsem se rozhodla, že o Vánocích 2013 opustím po roce a půl Londýn. Proč? Asi jsem si připadla, že můj potenciál v dané práci byl naprosto vyčerpaný, situace se za tu dobu otočila a sto osmdesát stupňů a cítila jsem, že potřebuji změnu. A ano, potřebovala jsem opět tak trošku utéct před tím, co bylo nebylo. Ale co dělat a kam se vydat? 

Když jsem byla v srpnu doma, vyhledala jsem studentskou organizaci AIESEC, kterou mi doporučila kamarádka. Přiznám se, že za své studia jsem téměř nikam nevystrčila nos, takže jsem o ní neměla ani tušení. Ale co, zjistila jsem. Zaplatila poplatek a dostala jsem se do systému. Mým cílem bylo najít si stáž nejlépe od ledna, tak na půl roku, někde v Evropě a učit angličtinu. Ale chyba lávky, nabídka takovýchto stáží je celkem nulová a pokud je, většinou hledají rodilého mluvčího, takže jsem musela své rozhodnutí přehodnotit. Nakonec jsem měla několik skype pohovorů a do oka mi padla 8-týdenní stáž v Indonésii - Surabayi. 

Když mi po týdnu a půl napsali,  že mě berou, v což jsem ani nedoufala, nevěděla jsem jestli skákat radostí nebo se na to vykašlat a stáhnout ocas. Přece jen jsem slabá žena, byt' ted' už značně zcestovalá. Známého se široko daleko asi nedovolám, i když bych měla mít připojení na internet a kvůli mému smutnění (což není moc pravděpodobné) přes skype asi nikdo nepoletí 35 hodin, aby mě navštívil... Když jsem ale odmyslela veškerá proti, vyšel mi krásný obrázek stáže v exotické zemi, možnost poznat jinou kulturu, zvyky a pravděpodobně i jiný styl výuky, přibude mi položka do životopisu a navíc po skončení stáže mě čeká dvoutýdenní dovolená na Bali, Lomboku a kdoví kde ještě. Vidina ráje zvítězila! No řekněte sami, jen vůl by nejel! 

Tudíž bylo na mě začít jednat a také načíst základní informace o Indonésii. Z Anglie jsem bookla letenku, našla výhodné pojištění a před mým příjezdem se mi ještě podařilo vyřídit, především díky trpělivosti mých kamarádek v Praze, 60-ti denní vízum. Trvalo to pouhé tři dny, ale mailování a komunikace s "velmi příjemnou" paní na ambasádě mi ubrala asi měsíc života. Nikdy více! Doma jsem se ještě musela nechat naočkovat, žloutenka typu A a B je základ, ještě doporučují tyfus, ale vakcíny nejsou po celé ČR momentálně dostupné. Na můj dotaz, co mám dělat, když se nedej bože někde nakazím, mi paní doktorka s klidem odpověděla, že mi dá antibiotika s sebou a těmi se to dá v pohodě léčit. Trochu paradox, ale nechme farmaceutický byznys stranou. ;-) Pokud chcete cestovat někde po zemědělských oblastech, je fajn nechat si naočkovat i vzteklinu, ale vzhledem k tomu, že je na tři dávky a já se spíš víc bojím zažívacích potíží než nějakého zvířátka ve velkoměstě, jedu bez něj.

Teď mám před sebou poslední týden a půl doma. Čas potkat poslední známé, sbalit vše potřebné a příští pátek směr Praha. V sobotu ráno se pak vydám na asi 35-ti hodinovou cestu směr Paříž-Hong Kong-Surabaya, kde by mě měli místní AIESECáři vyzvednout a zavést do mého dvouměsíčního přechodného bydliště. Snad to zvládnu a nikde mi nic neuletí! :-D

Moc se na tu změnu těším a zároveň doufám, že všechno půjde hladce a nebudou žádné problémy. Pro všechny případy mám už i pepřák!  Jelikož lepší je být připraven, než pak nepříjemně překvapen! ;-)