Jsem štír. A když si něco umanu, jdu si za tím... Ve všem (až na chlapy) mi to zatím vychází. ;-) Už v srpnu jsem se rozhodla, že o Vánocích 2013 opustím po roce a půl Londýn. Proč? Asi jsem si připadla, že můj potenciál v dané práci byl naprosto vyčerpaný, situace se za tu dobu otočila a sto osmdesát stupňů a cítila jsem, že potřebuji změnu. A ano, potřebovala jsem opět tak trošku utéct před tím, co bylo nebylo. Ale co dělat a kam se vydat?
Když jsem byla v srpnu doma, vyhledala jsem studentskou organizaci AIESEC, kterou mi doporučila kamarádka. Přiznám se, že za své studia jsem téměř nikam nevystrčila nos, takže jsem o ní neměla ani tušení. Ale co, zjistila jsem. Zaplatila poplatek a dostala jsem se do systému. Mým cílem bylo najít si stáž nejlépe od ledna, tak na půl roku, někde v Evropě a učit angličtinu. Ale chyba lávky, nabídka takovýchto stáží je celkem nulová a pokud je, většinou hledají rodilého mluvčího, takže jsem musela své rozhodnutí přehodnotit. Nakonec jsem měla několik skype pohovorů a do oka mi padla 8-týdenní stáž v Indonésii - Surabayi.
Když mi po týdnu a půl napsali, že mě berou, v což jsem ani nedoufala, nevěděla jsem jestli skákat radostí nebo se na to vykašlat a stáhnout ocas. Přece jen jsem slabá žena, byt' ted' už značně zcestovalá. Známého se široko daleko asi nedovolám, i když bych měla mít připojení na internet a kvůli mému smutnění (což není moc pravděpodobné) přes skype asi nikdo nepoletí 35 hodin, aby mě navštívil... Když jsem ale odmyslela veškerá proti, vyšel mi krásný obrázek stáže v exotické zemi, možnost poznat jinou kulturu, zvyky a pravděpodobně i jiný styl výuky, přibude mi položka do životopisu a navíc po skončení stáže mě čeká dvoutýdenní dovolená na Bali, Lomboku a kdoví kde ještě. Vidina ráje zvítězila! No řekněte sami, jen vůl by nejel!
Tudíž bylo na mě začít jednat a také načíst základní informace o Indonésii. Z Anglie jsem bookla letenku, našla výhodné pojištění a před mým příjezdem se mi ještě podařilo vyřídit, především díky trpělivosti mých kamarádek v Praze, 60-ti denní vízum. Trvalo to pouhé tři dny, ale mailování a komunikace s "velmi příjemnou" paní na ambasádě mi ubrala asi měsíc života. Nikdy více! Doma jsem se ještě musela nechat naočkovat, žloutenka typu A a B je základ, ještě doporučují tyfus, ale vakcíny nejsou po celé ČR momentálně dostupné. Na můj dotaz, co mám dělat, když se nedej bože někde nakazím, mi paní doktorka s klidem odpověděla, že mi dá antibiotika s sebou a těmi se to dá v pohodě léčit. Trochu paradox, ale nechme farmaceutický byznys stranou. ;-) Pokud chcete cestovat někde po zemědělských oblastech, je fajn nechat si naočkovat i vzteklinu, ale vzhledem k tomu, že je na tři dávky a já se spíš víc bojím zažívacích potíží než nějakého zvířátka ve velkoměstě, jedu bez něj.
Teď mám před sebou poslední týden a půl doma. Čas potkat poslední známé, sbalit vše potřebné a příští pátek směr Praha. V sobotu ráno se pak vydám na asi 35-ti hodinovou cestu směr Paříž-Hong Kong-Surabaya, kde by mě měli místní AIESECáři vyzvednout a zavést do mého dvouměsíčního přechodného bydliště. Snad to zvládnu a nikde mi nic neuletí! :-D
Moc se na tu změnu těším a zároveň doufám, že všechno půjde hladce a nebudou žádné problémy. Pro všechny případy mám už i pepřák! Jelikož lepší je být připraven, než pak nepříjemně překvapen! ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat