10) PO MĚSÍCI A PŮL PŘICHÁZÍ VYSTŘÍZLIVĚNÍ

Nečekaně očekávané :-) 

Už je to tady. Růžové brýle z nového a neznámého opadly a člověk začíná místní svět a realitu všedních dní vnímat z trochu jiného úhlu. Když někde strávíte týden, dva, je jasné, že člověk nemá šanci vnímat negativní vjemy a selektuje si jen to nové, dobré, úžasné a nepoznané. Po měsíci a půl to už ovšem vidíte zcela jinak.

Stáž jako taková je přesně dle podmínek, i když ranní vstávání mě občas zabíjí a učení od 10 dopoledne tu rozhodně nehrozí. Vše ostatní ale je, jak má.

Druhá stránka věci je ovšem život a povaha místních lidí. Takže pár věcí, které jsem až doteď tak nějak přecházela, mi začíná opravdu lézt na nervy. První z nich je nedochvilnost místních lidí. Ještě se mi nestalo, že by kdykoliv kdokoliv na nějakou domluvenou akci či do hodiny došel na čas. Pokud ano, tak je to minimum lidí. Kdo mě zná, ví, že mě to neskonale vytáčí. Přesnost je přece odjakživa výsadou králů. A ti, kteří chodí pozdě, tím dávají jasně najevo, že prostě nerespektují vaši osobu. Možná to hrotím, ale dneska jsem obzvlášt' vytočená. Protože 9 hodin opravdu neznamená 9:20. Při nejlepším.

Další věc je rušení plánů na poslední chvíli. A to už se mi stalo několikrát. Chápu, že místní počasí je nepředvídatelné, ale nemám plánovat akce, u kterých dopředu vím, že prostě neklapnou... A rušit je noc předem. Výborné! 

No a poslední, co mi tady začíná lézt krkem je neustálé pokřikování od místních. Ostatní kolem asi vidí, že kolem nich prochází běloch, tak nevím, proč to musí ještě řvát na všechny strany. Bez komentáře. Jsou tu sice velké kulturní odlišnosti, ale to neznamená, že se lidi musí chovat jako primitivové. I když co si budeme nalhávat, s místní nevzdělaností a nezaměstnaností jich tu jsou mraky...

No a další maličkosti, které si člověk uvědomí až po počátečním poblouznění.

Minulý víkend jsem měla v plánu stanování na pláži. To samozřejmě nevyšlo a bylo zrušeno na poslední chvíli. Takže jako alternativa mi byl Novendou nabídnut výlet do Malangu, s přespáním u její tety. I když jsem v pátek byla docela unavená, nakonec jsem kývla a večer jsme s jejími rodiči vyjeli směr Malang. Normálně cesta trvá asi 2,5 hodiny, ale v pátek a ještě jsme vyjeli asi o dvě hodiny později, než se mělo - klasika - to trvalo skoro 3,5... Tudíž jsme na místo dorazili až kolem půl 11 večer. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vkročila do jejich domu. Co domu... Za takovou vilu by se v ČR nemusel stydět jeden milionář. Doslova mi spadla čelist po tom, jaké slamy jsem tu už viděla. Obrovský dům s pěti ložnicemi, terasou, zahradou a evropským vybavením. No, v takové posteli spí lidi v pěti hvězdičkových hotelech. Tu noc jsem si opravdu užila a vzbudila se až po sedmé ráno. Na místní, kteří vstávají i půl 4, aby stihli první modlitbu ještě před východem slunce, dost pozdě. Na sobotu ráno pro mě - děs. Opravdu se těším na evropské tempo života a první sobotu celou proležím v posteli ;-)

Ráno po snídani jsme vyjeli směr Batu, kde jsme okoukli místní trhy, zastavili se ve vojenském muzeu a po příjezdu zpět jsme s Novendou vyrazily na motorce projet samotný Malang. Krásné město, oproti Surabayi klidné, čisté a s chladnějším podnebím. V okolí se tyčí hory a sopky, takže po cestě je na co koukat :-) Po cestě zpátky jsme se zastavili na dalších trzích nakoupit ovoce a u  hinduistického chrámu Singosari.

V Malangu je neskutečně mnoho míst, kam jet a podívat se. Je to nejen název města, ale celé oblasti. Najdete tu chrámy, sopky, vodopády a další. Bohužel, nepoštěstí se mi tam už dostat, takže snad někdy v budoucnu plán na další delší dovču v Indonésii je jasný ;-)

Domů jsem se dostala v sobotu večer kolem půl 8. Na desátou večer jsem byla domluvená s prezidentkou AIESECu, že dorazím k ní domů, přespím a v 6 ráno se vyrazí na výlet opět směr Malang, ale na jiná místa. Měl to být místní trh s oblečením, rekreační park Selecta, Bakpak Telo a islámský chrám v čínském stylu Cheng Hoo.

No, už od počátku katastrofa. K Herdiani jsem dorazila ve čtvrt na 11, aby mě přivítal temný dům a přečetla si zprávu na mobilu, že dojede pozdě. Haha, super. Takže unavená jako blázen jsem čekala venku, než mě pustil domů její tatínek, ukázal mi pokoj a já pak do půlnoci (opět) čekala na Herdi, která se zpozdila někde na cestě ze svatby. Myslela jsem, že budu vraždit. Když mě v půl 4 a ve 4 ráno pak probudil muezín svolávající k modlitbě, začala jsem se už jen smát :-D V 5:30 byl budíček, zbylá banda AIESECářů - 3 Číňanky, Polák a Španěl dorazila taxíky a mohlo se do busu. Ten místo v 6 vyjel v 7 ráno. To už mě nepřekvapilo. Horší bylo, že už od začátku cesty měla ta šunka technické problémy, takže než jsme dojeli do Malangu, asi 6 x zastavoval. Mimochodem, takový bus by u nás neprošel ani jako autobus mhd, natož dálkový...

Plánovaný výlet na trhy zkrachoval, protože tam zrovna byla nějaká nehoda a nedalo se projet. Další destinace - Selecta - taktéž, jelikož bus prostě nebyl schopný vyjet do kopce a v půlce toho nejstrmějšího a posledního prostě zastavil a nehnul se dál. Teda hnul. Ale pozpátku a dolů z kopce... Ještě, že z motoru se začalo kouřit jen jednou :-D

Tudíž se koumal alternativní plán a když jsme ve dvě odpoledne dojeli k nějakému zábavnímu parku - začlo co? Pršet. Jak sviňa. Takže jsme do Malangu jeli proto, abychom si tam dali pod střechou kafe a zase jeli zpět. Výborné. Ještě, že aspoň společnost byla příjemná a bylo pořád o čem se bavit. 

Jestli si myslíte, že horší už to být nemohlo, tak vás vyvedu z omylu. Na cestě zpět totiž musel organizátor zájezdu uspokojit nabroušené Indonésany a vzal je kam??? Na místo, kde se prodávají pánve na smažení. 6 večer, všichni z nás totálně mrtví a unavení a Indonésani jdou jako banda českých důchodců nakupovat místo hrnců pánve na smažení :-D Ještě, že aspoň ta poslední zastávka - islámská mešita v čínském stylu - klapla podle plánu. Domů jsem pak dorazila totálně mrtvá a s bolestí břicha, jelikož jsem během dne patlala páté přes deváté a jinak to ani dopadnout nemohlo. Ale jinak super trip! 

Od pondělí do dneška jsem opět učila instruktory a také sestřičky na místní škole Stikes a zítra po skončení výuky ve 4 odpoledne jedu do Semarangu. K mému zděšení TN manažerka původně chtěla, abychom jely ve čtvrtek v noci autobusem, dojely na místo ve tři ráno a já měla v osm naklusat a učit!!! Nejsem blázen! To jsem razantně odmítla s tím, že nejsem Indonésan a potřebuju spát aspoň 8 hodin denně. Takže to nakonec dopadlo v můj prospěch. Jede se vlakem a na místě budeme za pár hodin... V Semarangu mám jen 4 hodiny v pátek a 2 hodiny v sobotu, zbytek mám volno a těším se, že se projdu po městě, okolí a zase něco nového uvidím.

Špatné zážitky jsou proto, abychom mohli srovnávat a uvědomili si, které jsou ty dobré. Ty zatím převažují, i když v mojí dnešní napruzené náladě, to asi tak nevypadá.

Tak cestování zdar a pozitivním zážitkům vstříc!!! 

9) TIME FLIES!

Když už jsem se na to jednou dala, tak bych asi neměla poctivé čtenáře mého blogu zanedbávat a vydržet. Jenže ono je toho času pořád nějak míň a míň. A k tomu letí jako splašený! Finišuju pátý týden a přijde mi to neskutečně krátká doba na to, kolik nového jsem se za tu dobu tady dozvěděla a taky já pořád někde lítám... Žádná novinka.

Minulý víkend proběhl naprosto jinak než jsem si představovala. Jak jsem se zmínila v minulém příspěvku, Bromo mi nebylo souzeno a asi už ani nebude.Vzhledem k tomu, že nedaleko vybuchl Kelut, jsou i ostatní sopky kolem neklidné a kdoví, jestli taky nezazlobí. Takže v sobotu se konal celodenní trip po Surabayi. TN manažerka najala řídiče, ze kterého se vyklubal velmi milý pán jménem Bambas :-D Sranda hned od podání rukou. Ráno nás v 8 naklusal a jelo se směr centrum. Jeno auto a dvě motorky. Nejprve jsme vyzvedli syna Lili ve školce - ano, tady se chodí do škol a pracuje převážně všude i v sobotu - a po tom, co jsem ze sebe před celou školkou opět udělala atrakci, vyfotila x fotek a prohodila pár stupidních frází v bahase, z čehož byli v šoku (asi nechápou, jak se někdo tak rychle :-D naučí v cizí řeči dobrý den a jak se máte), jsme jeli směr centrum. 

První zastávka bylo muzeum na výrobu cigaret (Sampoerna), kde jsem už byla první víkend, ale nechtěla jsem nikomu kazit radost, tak jsem to prošla s úsměvem znovu. Dál nás čekala krátká zastávka v parku v centru. Tam jsem dostala nějakou místní pochutinu od pana Bambase. Abyste rozuměli, tady každý, kdo vidí bílou tvář, je totálně nadšený a Indonésané asi mají pohostinnost v krvi, protože všude kam dojdu, nikde neplatím a furt mi někdo něco cpe pod nos. Připravte se na to, že z Asie dojedu jako první člověk o pár kilo těžší a věřte mi, jde to.  

Poté jsme zastavili ve food courtu na oběd, kde jsem ochutnala nějaké další nové místní jídlo a hned přes cestu prohlídla největší tzv. Modré mešity v Surabayi. Počasí moc nepřálo, takže výhled z věže, která je za pakatel běžně dostupná za moc nestál, ale stavba jako taková opravdu monumentální a krásná. Modrá je prostě dobrá. Poté nám začalo solidně pršet, jak jinak v obdobé dešťů... Na ten jsem sice z Londýna zvyklá, ale den dva bez slejváku, ve kterém kolikrát ještě musím cestovat, bych víc než uvítala. Ale to je až nedělní story.

Před tím, než jsem večer dorazila s celou skupinkou domů, mě ještě vytáhli na procházku mangrovovým lesem. Nádhera, klid, pěkně čisto - na zdejší poměry až moc a taky hodně turistů. Kdo by to byl řekl, že na okraji Surabayi najdete oázu klidu.

Neděle se pak trochu táhla. Původní náhradní plán na návštěvu Madury s jedním místním pánem na poslední chvíli padl, takže jsem byla dost otrávená představou, že bych tady měla trčet celý den. Naštěstí se tu najdou ochotní instruktoři, takže mě jeden z nich vzal na druhý konec Surabaya do Kenjeranu a na most Suramadu, který spojuje Surabayu s ostrovem Madura.

Kenjeran překvapil. Je to v podstatě zábavní park s tím, že si tam můžete prohlédnout sochu Budhy, která má čtyři tváře a taky budhistický "palác" a další atrakce. Nejvíc mě nadchl právě ten. Vonné tyčinky, obrovské svíčky, sochy Budhy a modlící se hinduisti. Měla jsem chut' se začít modlit s nima!!! To, že jsem tu poprvé viděla moře, zmiňovat nebudu. Jelikož vypadá jako žumpa a to, co nazývají pláží, radši ani netituluju. Žádného jiného bílého turistu jsem tam ale nepotkala...

Dalším a posledním cílem byl Suramadu bridge. Obrovský, monumentální a asi pěkně drahý most. Trochu mi připomněl Embankment bridge v Londýně. Ale jen malinko...

Měla jsem v plánu udělat spoustu dotek po cestě, ale nepoštěstilo se mi. Když jsme opouštěli Surabayu a dostali jsme se na samý okraj, kde jsem projížděli uličkami místních obyvatel, šli na mě mdloby. Jestli tady v centru je nepořádek, tak tam je to naprosto odporné. Všude tuny opadu. Před domy, na ulicích, v říčkách... Neuvěřitelné. Poprvé co jsem se bála, že chytím nějakou nemoc i ze vzduchu...

Výhled ze Suramadu byl nádherný, konečně jsem tu viděla modré a čisté moře, ale - nad náma se stahovala mračna a vypadalo to na solidní průtrž. Takže most jsme zdárně zdolali, dali jsme si ve stánku kokosový nápoj a v tom se nám mírně řečeno mega rozpršelo. Řekli jsme si, že počkáme, než to přejde... Ale nepoštěstilo se. Tudíže po půl hodině čekání jsem nahodila pláštěnku (měli jsme jen jednu, takže gentlemanství zvítězilo) a jelo se v hustém dešti domů na motorce. Zážitek na celý život, opravdu. Dojela jsem i přes tu pláštěnku nádherně promočená a pěkně promrzlá. Byla jsem ráda, že jsem dostala večeři, koukla na film a šla do hajan.

No a od pondělka do párku opět výuka instruktorů v Quali. A v úterý jsem se na poslední chvíli dozvěděla, že mé volné odpoledne se nekonají a namísto toho budu učit v islámské boarding school. Ne, že by mi to vadilo, jelikož když mám volno, stejně se mi ho v týdnu nedaří vyplnit ničím moc smysluplným, takže jsem to docela uvítala. 

První a jediné, co mě trochu odrazovalo bylo to, že jde striktně o islámskou školu a i já, cizinka, musím mít na hlavě šátek. To jsem přežila. Ale asi jsem si na začátku dostatečně neuvědomovala význam slova "striktní". Mimochodem, tudle školu navštěvovaly všechny dcery mé manažerky.

Takže hned při první hodině mě čekalo překvapení v podobě oddělené třídy. Ženy a muži se sice učí dohromady, ale jsou oddělení přepážkou, aby na sebe neviděli. Dost zvláštní a druhý den při učení jsem si přišla dost schizofrenní. Navíc, učit dvě hodiny skupinu asi 45 lidí. Překonávám sebe sama. Člověk si až v takových podmínkách uvědomí, jak je naše školství dopředu. A výuka jazyků tím tuplem. Zlaté české jazykovky a čtyři studenti ve třídě :-))

Samozřejmě, že se mi tu nevyhýbají ani faux pas. Hned při příchodu na první hodinu jsem si chtěla slušně potřást rukou s panem ředitelem a ouha. Tady nesmí třást ženy muži rukou. Žena ženě ovšem ano. A pořád se tu učím za pochodu... Například jsem si vždycky myslela, že islamisti se nesmějí rozvést. A ouha, oni můžou. Takže i ta vymoženost západní civilizace už tu dorazila.

Jinak se tu cítím dobře. Dá se říct, že už jsme si tu našla známé i kamarády a naprosto se sžila se zdejším prostředím. I tak už se ale těším zpátky do civilizace. Bylo mi nabídnuto dojet sem na rok a učit, ale nedovedu si to představit. O měsíc, dva dýl možná, ale rozhodně ne na rok. Asi bude něco na tom, že po roce a půl v Londýně už budu tak trošku city girl, ale evropského rozměru.

Tento víkend jedu na noc do Malangu a na místní pláž, další učit do Semarangu, a předposlední mě čeká let do Singapuru, jelikož potřebuju prodloužit vízum a požádat po příletu zpátky o visa on arrival. Takže se neskutečně těším, i když se asi pěkně prohnu, jelikož ceny jsou tam na úrovni Londýna. Ale co, žijem jen jednou! 

Cestování zdar a další zprávy po tripu do Semarangu. ;-) 

8) NOVINKA DNE: BOUCHLA SOPKA!

To jsou mi novinky po ránu! Poblíž vybuchla sopka jménem Kelut a ve vzduchu je tím pádem hromada popela. Prý čas nasadit si masku přes tlamičku, když vycházíme ven. Pf. Nejsem máslo. :-) (A pro jistotu žádnou nemám, haha). Vzhledem k tomu, že je vzdálená asi 130 km od Surabayi, nemusíte mít strach. Opravdu tu nic nehrozí a měla by se uklidnit...

Tuto neděli to bude přesně měsíc, co jsem sem přicestovala. Už si přijdu jako doma. Žádným jetlagem netrpím (i když v tom vedru toho moc nenaspím), se studenty už se známe, v práci je to rutina - ale baví mě - a po práci a ve dnech volna neustále nějaká akce. Nestíhám skypovat ani s vlastní rodinou... Den by měl mít aspoň 30 hodin!

Výlet na Bromo se minulý týden neuskutečnil kvůli špatnému počasí. Rainy season. Asi bych chtěla moc... Namísto toho jsem strávila sobotní odpoledne s AIESECářema v jedno z místních shopping mallů, kde proběhla charitativní akce na podporu lidí nemocných rakovinou. Seznámila jsem se s dalšími dobrodruhy, kteří tu přijeli na stáž a učí v místních školách angličtinu nebo čínštinu. Musela jsem veřejně vystoupit před publikem a představit se, byla jsem vyzpovídaná prezidentem AIESECu a interview se pravděpodobně objeví na youtube... A jako vždy a všude jsem se pořád s někým fotila. Připadnu si jako hvězda a začínám si to docela užívat. Doma po mně pak neštěkne ani pes (možná aspoň nějaká kočka...). 

Po výše zmíněné akci jsme se postupně přesunuli do nedaleké kavárny v britské stylu. A to doslova. Dřevěné lavice, červená telefonní budka uprostřed!!! a pro místní hodně vysoké ceny. K tomu živá hudba, banda skvělých lidí a první alkohol po třech týdnech. Heineken za 70 Kč a v lahvi, ale žízni neporučíš! Nečekané akce jsou vždycky nejlepší.

Neděle pak byla ve znamení výletu na nedaleké safari. Jeli jsme dvěma auty s místními, jejichž děti učí holky v Citu.Vzhledem k tomu, že jsem na safari nikdy nebyla, dost jsem si to užila. Z auta jsme krmili zvířátka mrkví, pomazlili jsme se s tygříma miminkama a vrcholem celého dne byla delfíní show. Neuvěřitelné jak chytrá zvířata to jsou. Až jsem z toho měla husí kůži. Celodenní projížd'ku a procházku v safari jsme pak zakončili v nedalekých zahradách v nádherné restauraci uprostřed ničeho. Jediné, co mě zklamalo, bylo jídlo. Objednala jsem si spolu s holkama kuře na kari s rýží (na tom není co zkazit a kari miluju), ale na místo toho nám přistálo nějaké vařené kuře na chilli. Nic moc. Zbytek osazenstva měl ovšem doslova delikatesy. Poučení pro příště? Dát si něco, jehož název ani nemůžu vyslovit. Určitě to bude lepší! 

Celý týden jsem učila jen v Quali. Nemusela nikam cestovat a trávila dny převážně tady v díře, kde dávají slepice dobré ráno a dobrou noc... Po pravdě, doslova tu chcípl pes. Kdybych tu měla žít o dva, tři měsíce dýl, musela bych bezpodmínečně mít vlastní motorku, jelikož jinak se odsud člověk nedostane. Žádná mhd... Ani chodníky tu nejsou!!! Což je prostě masakr. Surabaya prostě není město pro pěší a bez motorky jste jako bez ruky. A jezdit pořád taxíkem leze do peněz. 

Tento víkend mě čeká opět nabytý program. Výlet na Maduru a celodenní prohlídka/projížd'ka Surabayi s dcerami mé TN manažerky, jelikož Bromo opět neklapne... :-/ Snad se mi tam podaří dostat než se za měsíc vydám směr Bali!

Cestování zdar! A lidem v okolí sopky pevné nervy, hodně štěstí a žádné ztráty na životech! 

7) SHRNUTÍ PO 20-ti DNECH

Sobota ráno, 8.2., téměř 3 týdny v Indonésii. 

Zvláštní, ale přijde mi, jako bych tu byla měsíce, ne-li dýl. Asi jsem hodně přizpůsobivá a dokážu žít všude. S tím ale nastává myšlenka, jestli se někdy dokážu někde usadit, protože poslední týden už zase začínám přemýšlet, co budu dělat, až se vrátím domů a v hlavě mám víc než jednu možnost. A taky nutkání sbalit se z ČR a zase vyrazit jinam. A to dřív než v lednu příštího roku, klidně hned... Nějaký tip? ;-)

Celý týden od pondělí do pátku je vždy ve znamení učení a příprav. Tento nebyl tak náročný jako minulý, mimo instruktory jsem učila jen dvě odpoledne v Benowu, asi hodinu jízdy na motorce od Quali. Takže si troufám říct, že Surabayu už mám v podstatě projetou křížem krážem. Studenti byli, jako pokaždé, značně v šoku z toho, že vidím někoho bílého a ještě (prej) krásného :-D O to větší to byla výzva, jelikož jsem učila smíšenou třídu. Tři školáčky asi 10-12-ti leté a  k tomu 7 dospělých. Ještě, že v každém je kus dítěte a hry bavily všechny. O přestávkách jsem se musela s dětičkama fotit a po tom, co jsem zmínila, že mám ráda tofu, jsem dostala poslední den asi kilo s sebou domů, at' mi ho připraví ;-) Mňam. 

Indonésané jsou hrozně milí a pořád se smějí. Nic není problém a všecko se hned zařídí, vyřídí, vyřeší. Žádný stres. Trošku mě ve třídě zaskočila otázka, jací jsou povahou Češi. No, nechtěla jsem moc pomlouvat, protože mi česká nátura přijde dost negativní, ale to, že se moc nesmějeme, je pravda. Asi nám chybí to celoroční sluníčko. 

Co se týká počasí, každý den je přes 25 stupňů, většinou pod mrakem, občas vysvitne sluníčko (a pěkně peče) a denně či obden se z nebe valí potoky vody. Když jsem v jednom takovém lijáku jela domů autem, bylo mi řečeno, že Surabaya nemá problém se záplavami jako třeba Jakarta, protože má dobře vybudovaný odvodňovací systém.

Surabaya je město shopping mallů, mrakodrapů, krásných hotelů. Žádná historie, žádné chrámy kolem, ale krásně urdžované centrum. Na okrajích potkáte Manduřany (popř jiné imigranty) žijící v chatrčích, s tunami odpadu kolem sebe. Bylo mi řečeno, že Indonésané jako takoví zas tak velcí bordeláři nejsou. Zato přistěhovalci a nejnižší vrstvy své okolí dokáží pěkně zaneřádit.

Nejsou tu žádné památky, takže člověk tu v podstatě nemá co dělat. Nejhezčí oblast ve východní Jávě je Malang a jeho okolí. Dostat se tam autobusem trvá asi 2 - 3 hodiny, takže příští víkend se chystám vyrazit tam.

Už mi ani nevadí zdejší přeplněný provoz. Co se týče aut, všichni tu jezdí ve velkých klimatizovaných kárách značek Hyundai, Kia, Toyota, Nissan a dalších. Žádné malé/ levné autíčko tu moc nepotkáte. A samozřejmě tisíce motorek a další prostředky mhd jako autobusy, mini busy, tuk tuky a samozřejmě taxíky a na delší vzdálenosti vlaky, které jako jediné mají rezervační systém.

Největší neznámá pro člověka, který tu přijede je asi to, jak se postavit k jejich náboženství. To, že tu převažuje islám, asi všichni ví. V Quali, místním kurzu, jsou islamisté všichni. Modlí se 5 x denně, teda, měli by. Někdy to nestíhají a tím hřeší. Speciálně muži se každý týden v pátek chodí modlit kolem oběda do mešity, ženy ne. Ty mají zakázáno se modlit i v době svých dnů, jelikož jsou nečisté. 

Když jsem byla minulý týden s Novendou v Jogjy, přivezla si s sebou zvláštní hábit, který na sebe vždycky při modlitbě oblékla. Nějak jsem to nechápala, tak jsem se ptala, proč ho musí mít. Odvětila, že se do něho musí zahalit, s výjimkou obličeje, aby potlačila karmu a nic z ní nevyzařovalo. Mimochodem, já jsem vesele koukala na telku a ona v šest navlíkla hábit, vzala podložku a modlila se u okna v pokoji. Pro nás Evropany - a pro mě jako člověka, který nemá žádné vyznání, něco naprosto nepochopitelného. Zato mají řád, modlí se vždycky ve stejný čas. Takže když jsem učila od dvou do čtyř, ve tři se rozezněly mešity, všichni odešli a půl hodiny se modlili. 

Nemyslím si, že by to byli fanatici. Ne jako ti, co jsou pro Alláha schopní se odstřelit v cizí zemi na místě plném lidí. Všichni řeší naprosto normální věci, studenti se baví o normálních všedních problémech, baví je filmy, sport, všechno jako nás. Studují, mají ambice, chtějí se učit, cestovat... Jen se k tomu prostě 5 x denně modlí. A nepijí alkohol. Mimochodem, tři týdny abstinuju a už bych si ráda dala skleničku vínka! Ó, Moravo!

Dneska mě čeká odpoledne v Citu s holkama, večer welcome party s dalšíma AIESECářema a zítra snad výlet na Mt. Bromo. Pokud se sopka nezblázní a nezačne soptit. Je totiž stále aktivní a momentálně prý neklidná.

Cestování zdar! 

 

6) MÉ TEMPO JE VRAŽEDNÉ :-P

Nemyslím tím, že bych byla zas až takový rychlík. Co se týká vyučování, dávám instruktorům dostatek času a prostoru na vyjádření, ale sama jsem se ještě nezastavila a nezastavím. A to už běží třetí týden.

Druhý pracovní týden měl pouze čtyři dny. Když jsem viděla rozvrh, docela mě to překvapilo a myslela jsem, že je někde chyba. Nebyla! V pátek tu byl totiž svátek, oslava čínského nového  roku a já tak měla day off navíc. Po pravdě jsem ho víc než uvítala! Nezdá se to, ale to celodenní vyučování, byt' v klimatizované třídě, a chystání se je značně vyčerpávající.

Po náročných 4 dnech, kdy jsem denně učila instruktory a po odpoledních přejížděla každý den půl hodiny na motorce do školy v Poltekkesu, kde jsem měla další kurz a po kterých se moje tělo cítí každý sval a všechno mě bolí (přikládám to tomu trckání na motorce, na který nejsem zvyklá, protože jinak jsem naprosto v pohodě a fit), jsem se rozhodla nezahálet a neodpočívat, jak by asi každý čekal ;-), ale vyrazit na výlet směr západní Jáva do Yogyakarty=Jogjy a místního okolí.

(Mimochodem, místní studenti jsou opravdu zlatí. Nejen, že jsme se po skončení mého týdenního působení v Poltekkesu fotily asi 20 minut a všichni mi chválili hodiny, ale dostala jsem dárek v podobě šatů a šátku, abych na studenty nezapomněla. Tomu říkám překvapení...Tady opravdu člověk cítí, že moje práce má smysl a vybrala jsem dobře! ;-))

Co se týká výletu, společnost mi nakonec dělaly dvě místní slečny. Novenda, která mě tu má jako zástupkyně AIESECU na starost a Farah, dcera mojí TN manažerky.

Po totálně napráskaném dni, kdy jsem do pěti učila, v šest dorazila domů - zácpy jako vždy - a hodila sprchu, jsem v půl 7 razila na oslavu narozenin jedné instruktorky do nedalekého bistra. Jak jinak než zase na motorce. Dala jsem si první jídlo "na ulici" - masové koule s nudlemi. A jako vždy a všude, jsem poutala pozornost a od místního majitele dostala porci navíc jako nový host. Slušně jsem poděkovala, ale dojedli to instruktoři :-D. Hygiena je tu na totálně jiné úrovni, ale kdybych to pořád měla řešit, nejím nic. V osm už jsem frčela směr autobusový terminál, totálně hotová s vidinou 8-mi hodinovou cesty přede mnou... Máček. :-)

Zas takový máček to nebyl. Na terminál, který je kousek od letiště, jsme po posouvání se v zácpách dorazily v 9 večer. Totálně napráskáno. Bylo nám doporučeno vrátit se a jet ze stanoviště autobusů dvou místních značek EKA (něco jako business class, klimatizovaný autobus, jídlo v ceně, 8 hodin cesty jen s jednou zastávkou, cena asi 170 Kč) a nebo MIRA (economy class, celkem 5 sedadel v řadě, žádná zastávka, jídlo a trckání asi 9 hodin za 80 Kč). 

Nejhorší je, že když si člověk něco naplánuje, vždycky se to podělá. Když řeknu, že na lístky stála tak 200 metrová řada, asi mi nikdo neuvěří...Další mega šok! Takže jsem se do půlnoci hlemýždím tempem posouvaly, dostaly lístky a teprve ve tři ráno vzaly autobus a odjely. Standardně se to prý nestává, ale asi chtěli všichni využít den volna a jet do Jogjy ve čtvrtek večer... Abyste rozuměli, není tu v podstatě žádný fixní jízdní řád, do autobusů EKA tu musíte mít jízdenku/místenku, kterou ovšem zaplatíte řidiči až v autobuse, u MIRY nemáte vůbec nic, takže když autobus přijede na nástupiště, dav lidí se rozběhne jeho směrem stylem kdo dřív nastoupí, ten jede. A pak si stěžujte na Čechy... Přežily jsem a do Jogjy jsme namísto v plánovaných 6-ti ráno, dorazily až v půl 12.

Naskočily jsme na místní autobus. Docela zvláštní způsob dopravy. Musíte vylézt do takové malé zelené kabinky, koupit lístek a autobus vám přistaví asi tak, jako vagony metra v Londýně. První, co mi naskočilo v hlavě bylo "Please, mind the gap!" :-D Ubytovaly jsme se v hotelu, totálně mrtvé daly sprchu a vyrazily. Koupily jsme si tu první jídlo, nudle s kuřecím masem a holky chytly místní tuk tuk, abychom byly na místě rychleji. Bohužel, Kratonův palác byl už zavřený, tak jsem stihly pouze prohlídku Taman Sari, který je zasvěcená sultánovi a kde se v bazénech dříve koupaly konkubíny, ze kterých si pak vybíral...Večer nám počasí nepřálo, jakmile jsme dorazily zpět do hotelu spustil se slejvák, takže namísto večerní prohlídky jsme odpočívaly v hotelu a chystaly se na náročný sobotní den.

Po snídani v hotelu, která se jako obvykle skládala z rýže, tofu, kuřete, zeleniny a soji.. všechno pěkně v oleji - fuj! Už po dvou týdnech mi tady to přemaštěné jídlo moc nejede, jsme vyrazily taxíkem na autobus směr Brombodur, největší hinduistický chrám na světě z 8.století. Jenže. Tady všechno tak dlouho trvá a než bychom ta dojely busem, ztratily bychom moc času. Taxikář nám nabídl, že nás bude vozit celý den, kam chceme za 500 000 rupií, což je asi 1000 Kč a vyšlo to levněji, než si najmout auto. Takže jsme to všechny odsouhlasily a celý den jezdily po památkách. 

Po propršené noci bylo nádherné počasí, slunce pálilo a tím, že byl prodloužený víkend, byly všude mraky turistů. Po pravdě, místa nádherná až mě přecházel zrak. Jediné negativum na celém dni bylo to, že se se mnou neustále chtěl někdo fotit. Nebyla jsem jediný turista, ale tady ti domorodci, jakmile vidí "bílou tvář", jsou jak šílení. U nás by po nich neštěkl ani pes... Takže asi po šestém focení jsem už celý den odmítala. Nejsem cvičená opice a přijela jsem si užít místních krás, ne se tu fotit s každým cizincem a ještě zadarmo :-P

Celý den byl tedy ve znamení památek. Nejprve Brombodur, pak sopka Merapi a nakonec další chrám Prambanan přímo v Jogjy. Úžasné. Nejen chrámy a sopka samotná, ale především ta scenérie a příroda. Nemohla jsem přestat fotit. Po náročném dni jsme ještě večer vyrazily do Maliobora, centra Jogjy, okouknout trhy a dát si večeři. No, ochutnala jsem místní tradiční jídlo zvané Gudek (kuře, rýže a dragon fruit) velmi stylově. V sedě na zemi, na přeplněném a na české poměry dost špinavém trhu. A světe div se, chutnalo to a ani špatně mi nebylo :-)) Vždycky když jsem tímto způsobem někde jím, mám trošku obavy, ale zvykám si. Stejně jako na jízdu na motorce, kterou už si ted' opravdu užívám! 

Poslední den byl naším cílem už je Kratonův palác, který jsme během hodiny prošly a nakoupení pár suvenýrů. Mám tričko, žabky, tašku.. Slušné úlovky za směšné ceny.

Suma sumárum, víkend parádní, ale než se znovu trmácet busem, příště už jedině vlak a nebo letadlo. ;-)

Cestování zdar! 

PS: Mraky fotek na fb! ;-)