Když už jsem se na to jednou dala, tak bych asi neměla poctivé čtenáře mého blogu zanedbávat a vydržet. Jenže ono je toho času pořád nějak míň a míň. A k tomu letí jako splašený! Finišuju pátý týden a přijde mi to neskutečně krátká doba na to, kolik nového jsem se za tu dobu tady dozvěděla a taky já pořád někde lítám... Žádná novinka.
Minulý víkend proběhl naprosto jinak než jsem si představovala. Jak jsem se zmínila v minulém příspěvku, Bromo mi nebylo souzeno a asi už ani nebude.Vzhledem k tomu, že nedaleko vybuchl Kelut, jsou i ostatní sopky kolem neklidné a kdoví, jestli taky nezazlobí. Takže v sobotu se konal celodenní trip po Surabayi. TN manažerka najala řídiče, ze kterého se vyklubal velmi milý pán jménem Bambas :-D Sranda hned od podání rukou. Ráno nás v 8 naklusal a jelo se směr centrum. Jeno auto a dvě motorky. Nejprve jsme vyzvedli syna Lili ve školce - ano, tady se chodí do škol a pracuje převážně všude i v sobotu - a po tom, co jsem ze sebe před celou školkou opět udělala atrakci, vyfotila x fotek a prohodila pár stupidních frází v bahase, z čehož byli v šoku (asi nechápou, jak se někdo tak rychle :-D naučí v cizí řeči dobrý den a jak se máte), jsme jeli směr centrum.
První zastávka bylo muzeum na výrobu cigaret (Sampoerna), kde jsem už byla první víkend, ale nechtěla jsem nikomu kazit radost, tak jsem to prošla s úsměvem znovu. Dál nás čekala krátká zastávka v parku v centru. Tam jsem dostala nějakou místní pochutinu od pana Bambase. Abyste rozuměli, tady každý, kdo vidí bílou tvář, je totálně nadšený a Indonésané asi mají pohostinnost v krvi, protože všude kam dojdu, nikde neplatím a furt mi někdo něco cpe pod nos. Připravte se na to, že z Asie dojedu jako první člověk o pár kilo těžší a věřte mi, jde to.
Poté jsme zastavili ve food courtu na oběd, kde jsem ochutnala nějaké další nové místní jídlo a hned přes cestu prohlídla největší tzv. Modré mešity v Surabayi. Počasí moc nepřálo, takže výhled z věže, která je za pakatel běžně dostupná za moc nestál, ale stavba jako taková opravdu monumentální a krásná. Modrá je prostě dobrá. Poté nám začalo solidně pršet, jak jinak v obdobé dešťů... Na ten jsem sice z Londýna zvyklá, ale den dva bez slejváku, ve kterém kolikrát ještě musím cestovat, bych víc než uvítala. Ale to je až nedělní story.
Před tím, než jsem večer dorazila s celou skupinkou domů, mě ještě vytáhli na procházku mangrovovým lesem. Nádhera, klid, pěkně čisto - na zdejší poměry až moc a taky hodně turistů. Kdo by to byl řekl, že na okraji Surabayi najdete oázu klidu.
Neděle se pak trochu táhla. Původní náhradní plán na návštěvu Madury s jedním místním pánem na poslední chvíli padl, takže jsem byla dost otrávená představou, že bych tady měla trčet celý den. Naštěstí se tu najdou ochotní instruktoři, takže mě jeden z nich vzal na druhý konec Surabaya do Kenjeranu a na most Suramadu, který spojuje Surabayu s ostrovem Madura.
Kenjeran překvapil. Je to v podstatě zábavní park s tím, že si tam můžete prohlédnout sochu Budhy, která má čtyři tváře a taky budhistický "palác" a další atrakce. Nejvíc mě nadchl právě ten. Vonné tyčinky, obrovské svíčky, sochy Budhy a modlící se hinduisti. Měla jsem chut' se začít modlit s nima!!! To, že jsem tu poprvé viděla moře, zmiňovat nebudu. Jelikož vypadá jako žumpa a to, co nazývají pláží, radši ani netituluju. Žádného jiného bílého turistu jsem tam ale nepotkala...
Dalším a posledním cílem byl Suramadu bridge. Obrovský, monumentální a asi pěkně drahý most. Trochu mi připomněl Embankment bridge v Londýně. Ale jen malinko...
Měla jsem v plánu udělat spoustu dotek po cestě, ale nepoštěstilo se mi. Když jsme opouštěli Surabayu a dostali jsme se na samý okraj, kde jsem projížděli uličkami místních obyvatel, šli na mě mdloby. Jestli tady v centru je nepořádek, tak tam je to naprosto odporné. Všude tuny opadu. Před domy, na ulicích, v říčkách... Neuvěřitelné. Poprvé co jsem se bála, že chytím nějakou nemoc i ze vzduchu...
Výhled ze Suramadu byl nádherný, konečně jsem tu viděla modré a čisté moře, ale - nad náma se stahovala mračna a vypadalo to na solidní průtrž. Takže most jsme zdárně zdolali, dali jsme si ve stánku kokosový nápoj a v tom se nám mírně řečeno mega rozpršelo. Řekli jsme si, že počkáme, než to přejde... Ale nepoštěstilo se. Tudíže po půl hodině čekání jsem nahodila pláštěnku (měli jsme jen jednu, takže gentlemanství zvítězilo) a jelo se v hustém dešti domů na motorce. Zážitek na celý život, opravdu. Dojela jsem i přes tu pláštěnku nádherně promočená a pěkně promrzlá. Byla jsem ráda, že jsem dostala večeři, koukla na film a šla do hajan.
No a od pondělka do párku opět výuka instruktorů v Quali. A v úterý jsem se na poslední chvíli dozvěděla, že mé volné odpoledne se nekonají a namísto toho budu učit v islámské boarding school. Ne, že by mi to vadilo, jelikož když mám volno, stejně se mi ho v týdnu nedaří vyplnit ničím moc smysluplným, takže jsem to docela uvítala.
První a jediné, co mě trochu odrazovalo bylo to, že jde striktně o islámskou školu a i já, cizinka, musím mít na hlavě šátek. To jsem přežila. Ale asi jsem si na začátku dostatečně neuvědomovala význam slova "striktní". Mimochodem, tudle školu navštěvovaly všechny dcery mé manažerky.
Takže hned při první hodině mě čekalo překvapení v podobě oddělené třídy. Ženy a muži se sice učí dohromady, ale jsou oddělení přepážkou, aby na sebe neviděli. Dost zvláštní a druhý den při učení jsem si přišla dost schizofrenní. Navíc, učit dvě hodiny skupinu asi 45 lidí. Překonávám sebe sama. Člověk si až v takových podmínkách uvědomí, jak je naše školství dopředu. A výuka jazyků tím tuplem. Zlaté české jazykovky a čtyři studenti ve třídě :-))
Samozřejmě, že se mi tu nevyhýbají ani faux pas. Hned při příchodu na první hodinu jsem si chtěla slušně potřást rukou s panem ředitelem a ouha. Tady nesmí třást ženy muži rukou. Žena ženě ovšem ano. A pořád se tu učím za pochodu... Například jsem si vždycky myslela, že islamisti se nesmějí rozvést. A ouha, oni můžou. Takže i ta vymoženost západní civilizace už tu dorazila.
Jinak se tu cítím dobře. Dá se říct, že už jsme si tu našla známé i kamarády a naprosto se sžila se zdejším prostředím. I tak už se ale těším zpátky do civilizace. Bylo mi nabídnuto dojet sem na rok a učit, ale nedovedu si to představit. O měsíc, dva dýl možná, ale rozhodně ne na rok. Asi bude něco na tom, že po roce a půl v Londýně už budu tak trošku city girl, ale evropského rozměru.
Tento víkend jedu na noc do Malangu a na místní pláž, další učit do Semarangu, a předposlední mě čeká let do Singapuru, jelikož potřebuju prodloužit vízum a požádat po příletu zpátky o visa on arrival. Takže se neskutečně těším, i když se asi pěkně prohnu, jelikož ceny jsou tam na úrovni Londýna. Ale co, žijem jen jednou!
Cestování zdar a další zprávy po tripu do Semarangu. ;-)
Žádné komentáře:
Okomentovat