13) DOVČA SNŮ :-)

Pravděpodobně předposlední článek, napsaný na popud dvou výtek, že se ještě nic neobjevilo na blogu od té doby, co jsem dorazila ;-) Možná příhodně s číslem 13! 

1.4. jsem dorazila domů s dost smíšenými pocity, jelikož cesta zpátky nebyla zrovna pohodová. Nastalo období aklimatizace, tři dny nato jsem lehla s pěkným nachlazením a vzpamatovávám se z toho už týden. Do toho nějaké pracovní pohovory, sedánky s kamarády, z nichž některé jsem neviděla i přes půl roku, protože přes Vánoce jsme se prostě nestihli potkat... Takže pěkný šrumec hned od příjezdu spojený s jetlagem a tak trošku kulturním šokem.

Indonésie byla jiný svět. Před tím, než jsem odletěla, zjistila jsem si snad všechny dostupné informace, a proto mě nic nepřekvapilo. Neutrpěla jsem tedy žádný šok ani žádné zdravotní potíže, kterých jsem se docela obávala. Stáž utekla jako voda a po dvou měsících mě čekala zasloužená plánovaná dovolená na Bali, kde jsem se měla potkat s kamarádkou, která za mnou přiletěla z Londýna. Zamluvila (ne zrovna levný) hotel, dorazila v sobotu večer a v neděli dopoledne jsem po dvouhodinovém zpoždění, kdy mi změnili ne jen čas, ale i číslo letu, takže jsem došla na letiště a opět byla totálně v šoku z indonéského systému, klepala na dveře. Příjemné střetnutí. Od té doby, co jsem opustila Londýn, jsme se neviděly. Takže bylo hodně co probírat a taky hodně na co vzpomínat, jelikož jsme spolu rok a půl z Londýna cestovaly po Evropě. Možná i proto byla dovča naprosto nekonfliktní, jelikož jsme se znaly a věděly, co čekat.

Na Bali jsme byly jen jeden den. Rozhodly jsme se, že to vememe "odzadu" a nejprve strávíme čas na Gili ostrovech, o kterých jsem měla jen samé dobré reference od Indonésanů i jiných stážistek z AIESECu typu "Je to ráj" a totéž psal i renomovaný průvodce Lonely Planet. 

A byla to pravda. Nádherné tyrkysové moře, bílý písek, příznivé ceny (musí se smlouvat) a klid. Minimum turistů a mimo sezonu prázdné pláže a restaurace. Šest dní v ráji. A to doslova. Našim jediným programem bylo jedení místních jídel, mimochodem, žádná stížnost na jídlo se nikdy nekonala, indonéské jídlo je prostě super a i na tu rýži se dá nějak zvyknout :-), plavání v moři, procházky, popřípadě projížd'ky na kole, šnorchlování, čtení, focení, kochání, lenošení, opalování - No prostě pohoda na entou! Nemám jediné výtky a to je co říct! 

Po několikadenním nicnedělání jsme se rychlo lodí, která mimochodem stála dost velký peníz (všechno je cheap/good price leda ve snu a ve finále je lepší kupovat lístky někde v office přímo u vody a ne v turistické kanceláři) jsme se přemístily na Bali. Lombok jsme přeskočily, jelikož jsme si říkaly, že Bali bude asi zajímavější, lenošení a krásné přírody jsme užily dost a chtěly jsme vidět chrámy a památky.

První zastávka byl Ubud. Ten nás nadchnul. Prošly jsme si opičí prales, vyšly jsme si na procházku po okolí Ubudu, která nám sice místo plánovaných tří hodin trvala asi půl dne, jelikož jsme si někde špatně odbočily, ale za ty výhledy (Tolik zelené jsem v životě neviděla!) to propocené tričko stálo :-). Vzhledem k tomu, že jsme ani jedna neřídily a na motorku jsme si netroufly, zaplatily jsme si hned druhý den výlet autem s řidičem. Cílem byla kávová plantáž, palác královské rodiny, palác Ulundanu Beratan, který je hned vedle jezera a jako poslední chrám Tanah Lot, postavený na skále v moři. Parádní výlet, po kterém jsme byly unavené jak kot'ata, ale rozhodně za to stál! Další den jsme si udělaly odpočinkový, já jsem si zašla na tradiční balijskou masáž, Zuzka na masáž nohou a pedikúru, protože byla dost spálená a její záda by to nezvládly. No, sloupala se ještě na dovči, zatímco mě, modrookou blondýnu, to minulo. :-) 

A po nadšení, které nás provázelo celou dobu, přišlo pěkné vystřízlivění. Řekly jsme si, že další den vyrazíme na výlet samy. Vezmeme místní dopravu - bemo, což jsou minibusy-  ne zrovna rychlé a čisté, ale v průvodci psali, že hodně levné, což nás navnadilo, protože jsme chtěly něco ušetřit. Hmmm, psali. Vzhledem k tom, že Balijci jsou pěkné mrchy, jelikož si asi myslí, že každý běloch je Američan, co vydělává miliony, hodně jsme přeplatily i po tom, co jsme smlouvaly. Jsou to pěkní zmetci a opravdu se s nimi člověk kolikrát musel div né hádat... Takže cesta tam a zpět nás vyšla asi tak draho, jak pronajmout auto na půl dne! Výborné. Navíc v chrámu s názvem Pura Besakih, který by našim cílem a schválně jsme si na něj nechaly den, nás totálně oškubaly. Musely jsme platit úplně za všechno - vstupné, sarong, dotace, průvodce, kytky. Po celém dni jsme pak byly tak naštvané a znechucené místními obyvateli, že jsme další den ani nevyrazily do další destinace, kterou jsme měly v plánu na severu u jezer, ale přemístily jsme se rovnou na Kutu, kde jsme strávily poslední tři dny. Kuta jako taková nic moc, ale když si člověk popošel, tak se za nějakých 40 min pěší chůze po pláži dostal do Semyniaku, kde na něj čekala krásná čistá pláž a téměř žádní turisti, surfaři nebo otravní plážoví prodavači ;-)

Zamluvily jsme ubytko v místním homestayi, které nebylo zrovna jedno z nejluxusnějších, ale za ty peníze to bylo odpovídající. Na Kutě jsem se pěkně opalovaly, viděly nádherný západ slunce, pozorovaly místní surfaře a vyrazily na poslední výlet na jih Bali - Dreamland pláž, Padang Padang a posledním místem byl Ulu Watu - další z chrámů, tentokrát na špici útesu. Nádhera. Navíc na Padang Padang jsme byly svědky shromáždění hinduistů, které bylo spojeno s příchodem nového roku. V pondělí 31.3. byl totiž na Bali svátek Nyepi nebo-li svátek ticha a klidu  = balijský Nový rok. V tento den lidé nesmí vycházet, nefunguje doprava, nelítají letadla, lidé se postí a zkrátka se na 24 hodin zastaví veškerý život. Takže jsem měly zážitek, který tu každého turistu jen tak nepotká.

Zuzka odletěla už v sobotu večer, já jsem měla větší dobrodrůžo, jelikož jsem čirou náhodou zjistila, že moje letadlo nepoletí, protože společnost zkrachovala, ale nikdo mi jaksi nebyl schopný nic oznámit. Takže jsem totálně na*raná a v šoku v sobotu v 10 večer sbalila batoh a jela na místní nádraží, abych se 12 hodin trckala z Bali busem, sama mezi místními, protože veškeré letenky za normální cenu byly vyprodané kvůli již zmiňovanému svátku. No, ani nechci přemýšlet, co by se stalo, kdybych na to čirou náhodou!!! nepřišla. To bych asi domů 1.4. nedoletěla... 

Ale jinak at žije Indonésie!

PS: Suma sumárum přijde časem, až se dostanu do stavu klidu a pohody a budu schopná všechno rozumně ohodnotit ;-) 

12) TIME IS UP!!!

Tak a je to tady. Nevyhnutelné se stalo skutečností. Osmi týdenní stážování uteklo jako voda a zítra mě čeká poslední pracovní den. Přijde mi, jako bych dorazila teprve včera. Unavená po nekonečné cestě z Prahy, plná očekávání a taky obav z neznámého.

Moje nejčernější obavy se nepotvrdily. Ba naopak. V podstatě všechno zde předčilo mé očekávání. A kdybych věděla, že všechno pude jako po másle a nebude mi tu nic chybět, mohla jsem si vybrat stáž o pár týdnů delší. Nevadí. V nejlepším se prý má skočit... ;-)

Poslední víkend jsem strávila v Singapuru. A musím říct, neskutečná paráda. Dojela jsem zpátky sice utahaná jak kotě a puchýřema na nohách, jelikož jsem celé dny a noci strávila chozením po městě a užíváním si tamní atmosféry, ale stálo to za to! Po pravdě jsem nečekala, že by se mi tam zas až tak líbilo, ale asi dva měsíce tady "v ghettu" (jak jsem si to tu osobně pojmenovala, jelikož jsem tu odřízlá od centra a bez motorky-osobního řidiče se nikam nedostanu) udělaly své a já jsem byla happy jak blecha, jen jsem viděla metro a Starbucks na každém rohu :-D

Letenka by nebyla zas až tak drahá, kdybych já, prudce inteligentní blondýna, nezabookovala a nezaplatila letenku tam se špatným datem... Nechápu, jak se mi to mohlo podařit, každopádně jsem cestu tam zaplatila dvakrát. Když mi to došlo, myslela jsem, že si vyškubu vlasy na hlavě. :-P Nejsem milionář, úspory se mi už tak hodně ztenčily a sedm stovek je pořád sedm stovek. Naštěstí jsem našla ubytování přes couchsurfing u jedné Číňanky, takže jsem tři noci okupovala gauč v 18. patře věžáku s nádherným výhledem na osvětlení město, jen za pivko a čokoládu. Ještě, že tak. :-)

Singapur je bohovský. Hodně mi připomněl Londýn. Až na šikmoočky, modernější architekturu a prostornější metro… :-P

Prošla jsem veškeré památky, celé město křížem krážem, hodně jezdila metrem a pořád se totálně rozplývala, že všude kolem mě slyším angličtinu. Jednoznačně nejlepším místem byl Marina Bay v noci. Po setmění má město neskutečnou atmosféru a přes víkendy je pro turisty navíc připravena laserová show… Takže muzeum v přístavu se osvítí obrazci a různobarevnými světly. Nádhera!

Po víkendu ovšem opět přišly povinnosti a dneska mám farewell party s AIESECáři v centru. Zítra pro změnu celodenní učení a v sobotu jedu na výlet s instruktory na nedalekou pláž, užít si slunce a pořádně se s nimi rozloučit.

Bohužel, výlet na Bromo se mi už nepoštěstí, jelikož po tom, co vybuchl Kelut, jsou všechny kolem neklidné a Bromo hrozí erupcí v nejbližších dnech, takže celá oblast je uzavřená. Chjo. Škoda. Možná je to znamení, že se sem ještě v budoucnu mám vrátit ;-)

V neděli ve 4 ráno vyrážím na letiště a sedám na letadlo směr Bali, kde už mě bude v hotelu čekat moje kamarádka a 14 dní v ráji. Budu mez laptopu, internetu, jen s malým batohem a tím nejnutnější, takže finální sumárum budu sepisovat už z tepla domova.

Dneska nemám moc co psát, jelikož doufám, že ty nejlepší zážitky mě teprve čekají a shrnutí celé stáže a postážové dojmy sepíšu až s odstupem času.

Mějte se skvěle a cestování zdar!!! ;-)

11) SEMARANG, SINGAPORE A NOVÝ ZÉÉÉÉÉLAND! ;-)

Tak moji milí, ozývám se v plné cestovatelské náladě.

Minulý týden ve čtvrtek jsem po práci vyrazila do Semarangu, kde jsem měla v sobotu 4 hodiny a v neděli 2 hodiny učit na univerzitě a základní škole. 

Cesta do Semarangu proběhla bez sebemenších potíží, 4 hodiny v klimatizovaném vlaku a byly jsme na místě. Cestou jsme s mojí TN manažerkou a její dcerou probraly  všechno možné i nemožné kolem angličtiny. Až jsme byla překvapená, jaké moudra ze mě padají :-D V 8 večer nás její manžel vyzvedl na nádraží a po ubytování v luxusním hotelu jsme vyrazili na večeři do restaurace na nejvyšším kopci, ze kterého byl nádherný noční výhled na osvícené město pod námi. Naprosto jsme se rozplývala...

Semarang je nádherný. Žádná placatá Surabaya, dopravní zácpy a shopping mally, ale krásné kopcovité město, plynulý provoz, staré budovy inspirované nizozemskou architekturou a tolik míst v okolí, které lákají k výletům, kolik si jen můžete přát. Kdybych si znovu mohla vybrat, kam jet na stáž, Surabaya by to rozhodně nevyhrála.

Pátek byl ve znamení učení. Ráno na univerzitě, odpoledne v nemocnici. No, co si budeme povídat, lidi skvělí, ale že jsme začali o hodinu později, než se všichni uráčili dojít, to už asi nemá ani cenu zmiňovat. :-D

Indonésané jsou neskutečně milí a pořád se usmívají, nic je netrápí ani nestresuje. Takže hodina sem, hodina tam. Byla jsem překvapená kolik otázek se mi v první skupině dostalo a jak byli všichni zapálení a aktivní. To je pak radost učit!

Po odpoledním vyučování jsme si odpočinuli na hotelu a večer vyrazili do centra. Prošli pár míst a skočili u budovy, jejíž název znamená v překladu "Tisíc dveří". Je to stará vlaková stanice, neskutečně rozlehlá a podle povídaček byste se měli dopočítat tisíce dveři, pokud byste to zkusili... Podle mého odhadu byste se ale nedopočítali :-D

V sobotu jsem se hezky vyspala, jelikož jsem měla učit až od 12-ti, jeli jsme po snídani na prohlídku čínského chrámu Sam Poo Kong. Nádhera. Ještě nikdy jsem tak rozlehlý areál s čínskými stavbami neviděla a bylo mi řečeno, že se asi ještě rozroste. Symbolické vstupné 20 Kč za to opravdu stálo. Jediné, co mě ten den dost vyčerpávalo bylo dost velké vedro a pražící slunce. Ještě, že auto mělo pořádnou klimatizaci. :-)

Po vyučování, které opět začalo o hodinu později než mělo kvuli meetingu učitelů, jsme se přesunuli do jiného hotelu. Odpočali a večer se mi dostalo překvapení v podobě lístků na místní tradiční divadlo, které jsem chtěla vidět. Po pravdě, tradiční hudba, kostýmy a tance byly velmi působivé a první hodinu jsem si užívala, i když jsem nerozuměla ani slovo, jelikož celé představení bylo ve staré javánštině, které kolikrát nerozumí ani místní. Zbytek představení, kde se jen mluvilo, jsem už jen odseděla, jelikož mi přišlo neslušné odcházet v půlce. No, děti místních to asi taky moc nebavilo, jelikož pro většinu byla větší zábava lítat po divadle sem a tam a dělat psí kusy - Měla jsem chut' se k nim přidat :-D

V neděli jsem sbalily batohy a díky Faře, dceři TN manažerky, vyrazili s jejími kamarády na motorkách k vodopádu, který je asi hodinu od centra Semarangu. Cesta k němu byla dost strmá a přiznám se, že v tomdle podnebí mi dala zabrat. Zato vodopád ale stál. Můj první v životě a doufám, že ne poslední. Cesta zpátky byla ovšem poněkud méně příjemná... Kolem oběda nám totiž začalo pršet - rainy season - nic neobvyklého. Problém ovšem byl, že se z ní stala jedna velká bahnitá klouzačka, takže jsme místy měli co dělat, abychom se vůbec udrželi na nohách a posléze i na zadku :-D Dolů jsme dorazili mokří od hlavy až k patě, zabahnění, ale pořád tak nějak s úsměvem na rtech. Indonésie, žeru tě!

Po převlečení do suchého a obědu ve 4 odpoledne v podobě meat ballů ve vyhlášeném food courtu, jsme jely na autobus, který nás měl odvézt zpět do Surabayai. No, nevyrazily jsme ve 4 odpoledne, ale až v půl 7, takže "doma" jsem byla ve 3 ráno! Co už. Ještě, že jsem nemusela dopoledne učit a mohla jsem s pořádně vyspat. 

Pondělní večer jsem vyrazila na rozlučkovou party Pet'ky z Cito Mallu, které stáž tento týden skončila a posílá provokativní fotky z ráje, kde si válí šunky! Taky už se nemůžu dočka! Včera jsme pro změnu absolvovala noční prohlídku Surabayi na motorce a poprvé viděla tzv. Singapur Surabayi. Paráda! Celá východní část je místem, kde žijí samí boháči. Jsou tu obrovské domy, mrakodrapy, nádherné fontány, sochy, golfová hřiště, bazény, hotely... Úplně jiný svět, až mě oči přecházely. Jedno Surabayi nelze nepřiznat. Projíždění města v noci, když tu všechno svítí, je prostě okouzlující. 

No a ze Singapuru Surabayi do Singapuru jako takového. Wohoooo. Právě jsem ve stádiu balení a zítra v jednu letím směr TOP turistické město/stát (městský stát) 2013!!! Sehnala jsem ubytování přes couchsurfing, takže alespoň ušetřím, jelikož mé úspory se ztenčují rychleji než jsem čekala a konkrétně tento výlet je dost neplánovaný. Ale co. Jsem tu možná jen jednou, tak si je třeba všechno pořádně užít!

No a poslední novinka. Ve středu ráno se spouštěla nová kvota víz na working holiday na Zélandu, a asi mě ten nahoře má rád, protože jsem jedna z těch, která stihla zažádat včas a má dneškem schváleno. Takže za pár měsíce ne zpět do Indonésie, ale vzhůru za ovcema!

Suma sumárum, čeká mě posledních 6 pracovních dní a příští neděli už tradá směr Bali!!!

Cestování zdar!

10) PO MĚSÍCI A PŮL PŘICHÁZÍ VYSTŘÍZLIVĚNÍ

Nečekaně očekávané :-) 

Už je to tady. Růžové brýle z nového a neznámého opadly a člověk začíná místní svět a realitu všedních dní vnímat z trochu jiného úhlu. Když někde strávíte týden, dva, je jasné, že člověk nemá šanci vnímat negativní vjemy a selektuje si jen to nové, dobré, úžasné a nepoznané. Po měsíci a půl to už ovšem vidíte zcela jinak.

Stáž jako taková je přesně dle podmínek, i když ranní vstávání mě občas zabíjí a učení od 10 dopoledne tu rozhodně nehrozí. Vše ostatní ale je, jak má.

Druhá stránka věci je ovšem život a povaha místních lidí. Takže pár věcí, které jsem až doteď tak nějak přecházela, mi začíná opravdu lézt na nervy. První z nich je nedochvilnost místních lidí. Ještě se mi nestalo, že by kdykoliv kdokoliv na nějakou domluvenou akci či do hodiny došel na čas. Pokud ano, tak je to minimum lidí. Kdo mě zná, ví, že mě to neskonale vytáčí. Přesnost je přece odjakživa výsadou králů. A ti, kteří chodí pozdě, tím dávají jasně najevo, že prostě nerespektují vaši osobu. Možná to hrotím, ale dneska jsem obzvlášt' vytočená. Protože 9 hodin opravdu neznamená 9:20. Při nejlepším.

Další věc je rušení plánů na poslední chvíli. A to už se mi stalo několikrát. Chápu, že místní počasí je nepředvídatelné, ale nemám plánovat akce, u kterých dopředu vím, že prostě neklapnou... A rušit je noc předem. Výborné! 

No a poslední, co mi tady začíná lézt krkem je neustálé pokřikování od místních. Ostatní kolem asi vidí, že kolem nich prochází běloch, tak nevím, proč to musí ještě řvát na všechny strany. Bez komentáře. Jsou tu sice velké kulturní odlišnosti, ale to neznamená, že se lidi musí chovat jako primitivové. I když co si budeme nalhávat, s místní nevzdělaností a nezaměstnaností jich tu jsou mraky...

No a další maličkosti, které si člověk uvědomí až po počátečním poblouznění.

Minulý víkend jsem měla v plánu stanování na pláži. To samozřejmě nevyšlo a bylo zrušeno na poslední chvíli. Takže jako alternativa mi byl Novendou nabídnut výlet do Malangu, s přespáním u její tety. I když jsem v pátek byla docela unavená, nakonec jsem kývla a večer jsme s jejími rodiči vyjeli směr Malang. Normálně cesta trvá asi 2,5 hodiny, ale v pátek a ještě jsme vyjeli asi o dvě hodiny později, než se mělo - klasika - to trvalo skoro 3,5... Tudíž jsme na místo dorazili až kolem půl 11 večer. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vkročila do jejich domu. Co domu... Za takovou vilu by se v ČR nemusel stydět jeden milionář. Doslova mi spadla čelist po tom, jaké slamy jsem tu už viděla. Obrovský dům s pěti ložnicemi, terasou, zahradou a evropským vybavením. No, v takové posteli spí lidi v pěti hvězdičkových hotelech. Tu noc jsem si opravdu užila a vzbudila se až po sedmé ráno. Na místní, kteří vstávají i půl 4, aby stihli první modlitbu ještě před východem slunce, dost pozdě. Na sobotu ráno pro mě - děs. Opravdu se těším na evropské tempo života a první sobotu celou proležím v posteli ;-)

Ráno po snídani jsme vyjeli směr Batu, kde jsme okoukli místní trhy, zastavili se ve vojenském muzeu a po příjezdu zpět jsme s Novendou vyrazily na motorce projet samotný Malang. Krásné město, oproti Surabayi klidné, čisté a s chladnějším podnebím. V okolí se tyčí hory a sopky, takže po cestě je na co koukat :-) Po cestě zpátky jsme se zastavili na dalších trzích nakoupit ovoce a u  hinduistického chrámu Singosari.

V Malangu je neskutečně mnoho míst, kam jet a podívat se. Je to nejen název města, ale celé oblasti. Najdete tu chrámy, sopky, vodopády a další. Bohužel, nepoštěstí se mi tam už dostat, takže snad někdy v budoucnu plán na další delší dovču v Indonésii je jasný ;-)

Domů jsem se dostala v sobotu večer kolem půl 8. Na desátou večer jsem byla domluvená s prezidentkou AIESECu, že dorazím k ní domů, přespím a v 6 ráno se vyrazí na výlet opět směr Malang, ale na jiná místa. Měl to být místní trh s oblečením, rekreační park Selecta, Bakpak Telo a islámský chrám v čínském stylu Cheng Hoo.

No, už od počátku katastrofa. K Herdiani jsem dorazila ve čtvrt na 11, aby mě přivítal temný dům a přečetla si zprávu na mobilu, že dojede pozdě. Haha, super. Takže unavená jako blázen jsem čekala venku, než mě pustil domů její tatínek, ukázal mi pokoj a já pak do půlnoci (opět) čekala na Herdi, která se zpozdila někde na cestě ze svatby. Myslela jsem, že budu vraždit. Když mě v půl 4 a ve 4 ráno pak probudil muezín svolávající k modlitbě, začala jsem se už jen smát :-D V 5:30 byl budíček, zbylá banda AIESECářů - 3 Číňanky, Polák a Španěl dorazila taxíky a mohlo se do busu. Ten místo v 6 vyjel v 7 ráno. To už mě nepřekvapilo. Horší bylo, že už od začátku cesty měla ta šunka technické problémy, takže než jsme dojeli do Malangu, asi 6 x zastavoval. Mimochodem, takový bus by u nás neprošel ani jako autobus mhd, natož dálkový...

Plánovaný výlet na trhy zkrachoval, protože tam zrovna byla nějaká nehoda a nedalo se projet. Další destinace - Selecta - taktéž, jelikož bus prostě nebyl schopný vyjet do kopce a v půlce toho nejstrmějšího a posledního prostě zastavil a nehnul se dál. Teda hnul. Ale pozpátku a dolů z kopce... Ještě, že z motoru se začalo kouřit jen jednou :-D

Tudíž se koumal alternativní plán a když jsme ve dvě odpoledne dojeli k nějakému zábavnímu parku - začlo co? Pršet. Jak sviňa. Takže jsme do Malangu jeli proto, abychom si tam dali pod střechou kafe a zase jeli zpět. Výborné. Ještě, že aspoň společnost byla příjemná a bylo pořád o čem se bavit. 

Jestli si myslíte, že horší už to být nemohlo, tak vás vyvedu z omylu. Na cestě zpět totiž musel organizátor zájezdu uspokojit nabroušené Indonésany a vzal je kam??? Na místo, kde se prodávají pánve na smažení. 6 večer, všichni z nás totálně mrtví a unavení a Indonésani jdou jako banda českých důchodců nakupovat místo hrnců pánve na smažení :-D Ještě, že aspoň ta poslední zastávka - islámská mešita v čínském stylu - klapla podle plánu. Domů jsem pak dorazila totálně mrtvá a s bolestí břicha, jelikož jsem během dne patlala páté přes deváté a jinak to ani dopadnout nemohlo. Ale jinak super trip! 

Od pondělí do dneška jsem opět učila instruktory a také sestřičky na místní škole Stikes a zítra po skončení výuky ve 4 odpoledne jedu do Semarangu. K mému zděšení TN manažerka původně chtěla, abychom jely ve čtvrtek v noci autobusem, dojely na místo ve tři ráno a já měla v osm naklusat a učit!!! Nejsem blázen! To jsem razantně odmítla s tím, že nejsem Indonésan a potřebuju spát aspoň 8 hodin denně. Takže to nakonec dopadlo v můj prospěch. Jede se vlakem a na místě budeme za pár hodin... V Semarangu mám jen 4 hodiny v pátek a 2 hodiny v sobotu, zbytek mám volno a těším se, že se projdu po městě, okolí a zase něco nového uvidím.

Špatné zážitky jsou proto, abychom mohli srovnávat a uvědomili si, které jsou ty dobré. Ty zatím převažují, i když v mojí dnešní napruzené náladě, to asi tak nevypadá.

Tak cestování zdar a pozitivním zážitkům vstříc!!! 

9) TIME FLIES!

Když už jsem se na to jednou dala, tak bych asi neměla poctivé čtenáře mého blogu zanedbávat a vydržet. Jenže ono je toho času pořád nějak míň a míň. A k tomu letí jako splašený! Finišuju pátý týden a přijde mi to neskutečně krátká doba na to, kolik nového jsem se za tu dobu tady dozvěděla a taky já pořád někde lítám... Žádná novinka.

Minulý víkend proběhl naprosto jinak než jsem si představovala. Jak jsem se zmínila v minulém příspěvku, Bromo mi nebylo souzeno a asi už ani nebude.Vzhledem k tomu, že nedaleko vybuchl Kelut, jsou i ostatní sopky kolem neklidné a kdoví, jestli taky nezazlobí. Takže v sobotu se konal celodenní trip po Surabayi. TN manažerka najala řídiče, ze kterého se vyklubal velmi milý pán jménem Bambas :-D Sranda hned od podání rukou. Ráno nás v 8 naklusal a jelo se směr centrum. Jeno auto a dvě motorky. Nejprve jsme vyzvedli syna Lili ve školce - ano, tady se chodí do škol a pracuje převážně všude i v sobotu - a po tom, co jsem ze sebe před celou školkou opět udělala atrakci, vyfotila x fotek a prohodila pár stupidních frází v bahase, z čehož byli v šoku (asi nechápou, jak se někdo tak rychle :-D naučí v cizí řeči dobrý den a jak se máte), jsme jeli směr centrum. 

První zastávka bylo muzeum na výrobu cigaret (Sampoerna), kde jsem už byla první víkend, ale nechtěla jsem nikomu kazit radost, tak jsem to prošla s úsměvem znovu. Dál nás čekala krátká zastávka v parku v centru. Tam jsem dostala nějakou místní pochutinu od pana Bambase. Abyste rozuměli, tady každý, kdo vidí bílou tvář, je totálně nadšený a Indonésané asi mají pohostinnost v krvi, protože všude kam dojdu, nikde neplatím a furt mi někdo něco cpe pod nos. Připravte se na to, že z Asie dojedu jako první člověk o pár kilo těžší a věřte mi, jde to.  

Poté jsme zastavili ve food courtu na oběd, kde jsem ochutnala nějaké další nové místní jídlo a hned přes cestu prohlídla největší tzv. Modré mešity v Surabayi. Počasí moc nepřálo, takže výhled z věže, která je za pakatel běžně dostupná za moc nestál, ale stavba jako taková opravdu monumentální a krásná. Modrá je prostě dobrá. Poté nám začalo solidně pršet, jak jinak v obdobé dešťů... Na ten jsem sice z Londýna zvyklá, ale den dva bez slejváku, ve kterém kolikrát ještě musím cestovat, bych víc než uvítala. Ale to je až nedělní story.

Před tím, než jsem večer dorazila s celou skupinkou domů, mě ještě vytáhli na procházku mangrovovým lesem. Nádhera, klid, pěkně čisto - na zdejší poměry až moc a taky hodně turistů. Kdo by to byl řekl, že na okraji Surabayi najdete oázu klidu.

Neděle se pak trochu táhla. Původní náhradní plán na návštěvu Madury s jedním místním pánem na poslední chvíli padl, takže jsem byla dost otrávená představou, že bych tady měla trčet celý den. Naštěstí se tu najdou ochotní instruktoři, takže mě jeden z nich vzal na druhý konec Surabaya do Kenjeranu a na most Suramadu, který spojuje Surabayu s ostrovem Madura.

Kenjeran překvapil. Je to v podstatě zábavní park s tím, že si tam můžete prohlédnout sochu Budhy, která má čtyři tváře a taky budhistický "palác" a další atrakce. Nejvíc mě nadchl právě ten. Vonné tyčinky, obrovské svíčky, sochy Budhy a modlící se hinduisti. Měla jsem chut' se začít modlit s nima!!! To, že jsem tu poprvé viděla moře, zmiňovat nebudu. Jelikož vypadá jako žumpa a to, co nazývají pláží, radši ani netituluju. Žádného jiného bílého turistu jsem tam ale nepotkala...

Dalším a posledním cílem byl Suramadu bridge. Obrovský, monumentální a asi pěkně drahý most. Trochu mi připomněl Embankment bridge v Londýně. Ale jen malinko...

Měla jsem v plánu udělat spoustu dotek po cestě, ale nepoštěstilo se mi. Když jsme opouštěli Surabayu a dostali jsme se na samý okraj, kde jsem projížděli uličkami místních obyvatel, šli na mě mdloby. Jestli tady v centru je nepořádek, tak tam je to naprosto odporné. Všude tuny opadu. Před domy, na ulicích, v říčkách... Neuvěřitelné. Poprvé co jsem se bála, že chytím nějakou nemoc i ze vzduchu...

Výhled ze Suramadu byl nádherný, konečně jsem tu viděla modré a čisté moře, ale - nad náma se stahovala mračna a vypadalo to na solidní průtrž. Takže most jsme zdárně zdolali, dali jsme si ve stánku kokosový nápoj a v tom se nám mírně řečeno mega rozpršelo. Řekli jsme si, že počkáme, než to přejde... Ale nepoštěstilo se. Tudíže po půl hodině čekání jsem nahodila pláštěnku (měli jsme jen jednu, takže gentlemanství zvítězilo) a jelo se v hustém dešti domů na motorce. Zážitek na celý život, opravdu. Dojela jsem i přes tu pláštěnku nádherně promočená a pěkně promrzlá. Byla jsem ráda, že jsem dostala večeři, koukla na film a šla do hajan.

No a od pondělka do párku opět výuka instruktorů v Quali. A v úterý jsem se na poslední chvíli dozvěděla, že mé volné odpoledne se nekonají a namísto toho budu učit v islámské boarding school. Ne, že by mi to vadilo, jelikož když mám volno, stejně se mi ho v týdnu nedaří vyplnit ničím moc smysluplným, takže jsem to docela uvítala. 

První a jediné, co mě trochu odrazovalo bylo to, že jde striktně o islámskou školu a i já, cizinka, musím mít na hlavě šátek. To jsem přežila. Ale asi jsem si na začátku dostatečně neuvědomovala význam slova "striktní". Mimochodem, tudle školu navštěvovaly všechny dcery mé manažerky.

Takže hned při první hodině mě čekalo překvapení v podobě oddělené třídy. Ženy a muži se sice učí dohromady, ale jsou oddělení přepážkou, aby na sebe neviděli. Dost zvláštní a druhý den při učení jsem si přišla dost schizofrenní. Navíc, učit dvě hodiny skupinu asi 45 lidí. Překonávám sebe sama. Člověk si až v takových podmínkách uvědomí, jak je naše školství dopředu. A výuka jazyků tím tuplem. Zlaté české jazykovky a čtyři studenti ve třídě :-))

Samozřejmě, že se mi tu nevyhýbají ani faux pas. Hned při příchodu na první hodinu jsem si chtěla slušně potřást rukou s panem ředitelem a ouha. Tady nesmí třást ženy muži rukou. Žena ženě ovšem ano. A pořád se tu učím za pochodu... Například jsem si vždycky myslela, že islamisti se nesmějí rozvést. A ouha, oni můžou. Takže i ta vymoženost západní civilizace už tu dorazila.

Jinak se tu cítím dobře. Dá se říct, že už jsme si tu našla známé i kamarády a naprosto se sžila se zdejším prostředím. I tak už se ale těším zpátky do civilizace. Bylo mi nabídnuto dojet sem na rok a učit, ale nedovedu si to představit. O měsíc, dva dýl možná, ale rozhodně ne na rok. Asi bude něco na tom, že po roce a půl v Londýně už budu tak trošku city girl, ale evropského rozměru.

Tento víkend jedu na noc do Malangu a na místní pláž, další učit do Semarangu, a předposlední mě čeká let do Singapuru, jelikož potřebuju prodloužit vízum a požádat po příletu zpátky o visa on arrival. Takže se neskutečně těším, i když se asi pěkně prohnu, jelikož ceny jsou tam na úrovni Londýna. Ale co, žijem jen jednou! 

Cestování zdar a další zprávy po tripu do Semarangu. ;-) 

8) NOVINKA DNE: BOUCHLA SOPKA!

To jsou mi novinky po ránu! Poblíž vybuchla sopka jménem Kelut a ve vzduchu je tím pádem hromada popela. Prý čas nasadit si masku přes tlamičku, když vycházíme ven. Pf. Nejsem máslo. :-) (A pro jistotu žádnou nemám, haha). Vzhledem k tomu, že je vzdálená asi 130 km od Surabayi, nemusíte mít strach. Opravdu tu nic nehrozí a měla by se uklidnit...

Tuto neděli to bude přesně měsíc, co jsem sem přicestovala. Už si přijdu jako doma. Žádným jetlagem netrpím (i když v tom vedru toho moc nenaspím), se studenty už se známe, v práci je to rutina - ale baví mě - a po práci a ve dnech volna neustále nějaká akce. Nestíhám skypovat ani s vlastní rodinou... Den by měl mít aspoň 30 hodin!

Výlet na Bromo se minulý týden neuskutečnil kvůli špatnému počasí. Rainy season. Asi bych chtěla moc... Namísto toho jsem strávila sobotní odpoledne s AIESECářema v jedno z místních shopping mallů, kde proběhla charitativní akce na podporu lidí nemocných rakovinou. Seznámila jsem se s dalšími dobrodruhy, kteří tu přijeli na stáž a učí v místních školách angličtinu nebo čínštinu. Musela jsem veřejně vystoupit před publikem a představit se, byla jsem vyzpovídaná prezidentem AIESECu a interview se pravděpodobně objeví na youtube... A jako vždy a všude jsem se pořád s někým fotila. Připadnu si jako hvězda a začínám si to docela užívat. Doma po mně pak neštěkne ani pes (možná aspoň nějaká kočka...). 

Po výše zmíněné akci jsme se postupně přesunuli do nedaleké kavárny v britské stylu. A to doslova. Dřevěné lavice, červená telefonní budka uprostřed!!! a pro místní hodně vysoké ceny. K tomu živá hudba, banda skvělých lidí a první alkohol po třech týdnech. Heineken za 70 Kč a v lahvi, ale žízni neporučíš! Nečekané akce jsou vždycky nejlepší.

Neděle pak byla ve znamení výletu na nedaleké safari. Jeli jsme dvěma auty s místními, jejichž děti učí holky v Citu.Vzhledem k tomu, že jsem na safari nikdy nebyla, dost jsem si to užila. Z auta jsme krmili zvířátka mrkví, pomazlili jsme se s tygříma miminkama a vrcholem celého dne byla delfíní show. Neuvěřitelné jak chytrá zvířata to jsou. Až jsem z toho měla husí kůži. Celodenní projížd'ku a procházku v safari jsme pak zakončili v nedalekých zahradách v nádherné restauraci uprostřed ničeho. Jediné, co mě zklamalo, bylo jídlo. Objednala jsem si spolu s holkama kuře na kari s rýží (na tom není co zkazit a kari miluju), ale na místo toho nám přistálo nějaké vařené kuře na chilli. Nic moc. Zbytek osazenstva měl ovšem doslova delikatesy. Poučení pro příště? Dát si něco, jehož název ani nemůžu vyslovit. Určitě to bude lepší! 

Celý týden jsem učila jen v Quali. Nemusela nikam cestovat a trávila dny převážně tady v díře, kde dávají slepice dobré ráno a dobrou noc... Po pravdě, doslova tu chcípl pes. Kdybych tu měla žít o dva, tři měsíce dýl, musela bych bezpodmínečně mít vlastní motorku, jelikož jinak se odsud člověk nedostane. Žádná mhd... Ani chodníky tu nejsou!!! Což je prostě masakr. Surabaya prostě není město pro pěší a bez motorky jste jako bez ruky. A jezdit pořád taxíkem leze do peněz. 

Tento víkend mě čeká opět nabytý program. Výlet na Maduru a celodenní prohlídka/projížd'ka Surabayi s dcerami mé TN manažerky, jelikož Bromo opět neklapne... :-/ Snad se mi tam podaří dostat než se za měsíc vydám směr Bali!

Cestování zdar! A lidem v okolí sopky pevné nervy, hodně štěstí a žádné ztráty na životech! 

7) SHRNUTÍ PO 20-ti DNECH

Sobota ráno, 8.2., téměř 3 týdny v Indonésii. 

Zvláštní, ale přijde mi, jako bych tu byla měsíce, ne-li dýl. Asi jsem hodně přizpůsobivá a dokážu žít všude. S tím ale nastává myšlenka, jestli se někdy dokážu někde usadit, protože poslední týden už zase začínám přemýšlet, co budu dělat, až se vrátím domů a v hlavě mám víc než jednu možnost. A taky nutkání sbalit se z ČR a zase vyrazit jinam. A to dřív než v lednu příštího roku, klidně hned... Nějaký tip? ;-)

Celý týden od pondělí do pátku je vždy ve znamení učení a příprav. Tento nebyl tak náročný jako minulý, mimo instruktory jsem učila jen dvě odpoledne v Benowu, asi hodinu jízdy na motorce od Quali. Takže si troufám říct, že Surabayu už mám v podstatě projetou křížem krážem. Studenti byli, jako pokaždé, značně v šoku z toho, že vidím někoho bílého a ještě (prej) krásného :-D O to větší to byla výzva, jelikož jsem učila smíšenou třídu. Tři školáčky asi 10-12-ti leté a  k tomu 7 dospělých. Ještě, že v každém je kus dítěte a hry bavily všechny. O přestávkách jsem se musela s dětičkama fotit a po tom, co jsem zmínila, že mám ráda tofu, jsem dostala poslední den asi kilo s sebou domů, at' mi ho připraví ;-) Mňam. 

Indonésané jsou hrozně milí a pořád se smějí. Nic není problém a všecko se hned zařídí, vyřídí, vyřeší. Žádný stres. Trošku mě ve třídě zaskočila otázka, jací jsou povahou Češi. No, nechtěla jsem moc pomlouvat, protože mi česká nátura přijde dost negativní, ale to, že se moc nesmějeme, je pravda. Asi nám chybí to celoroční sluníčko. 

Co se týká počasí, každý den je přes 25 stupňů, většinou pod mrakem, občas vysvitne sluníčko (a pěkně peče) a denně či obden se z nebe valí potoky vody. Když jsem v jednom takovém lijáku jela domů autem, bylo mi řečeno, že Surabaya nemá problém se záplavami jako třeba Jakarta, protože má dobře vybudovaný odvodňovací systém.

Surabaya je město shopping mallů, mrakodrapů, krásných hotelů. Žádná historie, žádné chrámy kolem, ale krásně urdžované centrum. Na okrajích potkáte Manduřany (popř jiné imigranty) žijící v chatrčích, s tunami odpadu kolem sebe. Bylo mi řečeno, že Indonésané jako takoví zas tak velcí bordeláři nejsou. Zato přistěhovalci a nejnižší vrstvy své okolí dokáží pěkně zaneřádit.

Nejsou tu žádné památky, takže člověk tu v podstatě nemá co dělat. Nejhezčí oblast ve východní Jávě je Malang a jeho okolí. Dostat se tam autobusem trvá asi 2 - 3 hodiny, takže příští víkend se chystám vyrazit tam.

Už mi ani nevadí zdejší přeplněný provoz. Co se týče aut, všichni tu jezdí ve velkých klimatizovaných kárách značek Hyundai, Kia, Toyota, Nissan a dalších. Žádné malé/ levné autíčko tu moc nepotkáte. A samozřejmě tisíce motorek a další prostředky mhd jako autobusy, mini busy, tuk tuky a samozřejmě taxíky a na delší vzdálenosti vlaky, které jako jediné mají rezervační systém.

Největší neznámá pro člověka, který tu přijede je asi to, jak se postavit k jejich náboženství. To, že tu převažuje islám, asi všichni ví. V Quali, místním kurzu, jsou islamisté všichni. Modlí se 5 x denně, teda, měli by. Někdy to nestíhají a tím hřeší. Speciálně muži se každý týden v pátek chodí modlit kolem oběda do mešity, ženy ne. Ty mají zakázáno se modlit i v době svých dnů, jelikož jsou nečisté. 

Když jsem byla minulý týden s Novendou v Jogjy, přivezla si s sebou zvláštní hábit, který na sebe vždycky při modlitbě oblékla. Nějak jsem to nechápala, tak jsem se ptala, proč ho musí mít. Odvětila, že se do něho musí zahalit, s výjimkou obličeje, aby potlačila karmu a nic z ní nevyzařovalo. Mimochodem, já jsem vesele koukala na telku a ona v šest navlíkla hábit, vzala podložku a modlila se u okna v pokoji. Pro nás Evropany - a pro mě jako člověka, který nemá žádné vyznání, něco naprosto nepochopitelného. Zato mají řád, modlí se vždycky ve stejný čas. Takže když jsem učila od dvou do čtyř, ve tři se rozezněly mešity, všichni odešli a půl hodiny se modlili. 

Nemyslím si, že by to byli fanatici. Ne jako ti, co jsou pro Alláha schopní se odstřelit v cizí zemi na místě plném lidí. Všichni řeší naprosto normální věci, studenti se baví o normálních všedních problémech, baví je filmy, sport, všechno jako nás. Studují, mají ambice, chtějí se učit, cestovat... Jen se k tomu prostě 5 x denně modlí. A nepijí alkohol. Mimochodem, tři týdny abstinuju a už bych si ráda dala skleničku vínka! Ó, Moravo!

Dneska mě čeká odpoledne v Citu s holkama, večer welcome party s dalšíma AIESECářema a zítra snad výlet na Mt. Bromo. Pokud se sopka nezblázní a nezačne soptit. Je totiž stále aktivní a momentálně prý neklidná.

Cestování zdar! 

 

6) MÉ TEMPO JE VRAŽEDNÉ :-P

Nemyslím tím, že bych byla zas až takový rychlík. Co se týká vyučování, dávám instruktorům dostatek času a prostoru na vyjádření, ale sama jsem se ještě nezastavila a nezastavím. A to už běží třetí týden.

Druhý pracovní týden měl pouze čtyři dny. Když jsem viděla rozvrh, docela mě to překvapilo a myslela jsem, že je někde chyba. Nebyla! V pátek tu byl totiž svátek, oslava čínského nového  roku a já tak měla day off navíc. Po pravdě jsem ho víc než uvítala! Nezdá se to, ale to celodenní vyučování, byt' v klimatizované třídě, a chystání se je značně vyčerpávající.

Po náročných 4 dnech, kdy jsem denně učila instruktory a po odpoledních přejížděla každý den půl hodiny na motorce do školy v Poltekkesu, kde jsem měla další kurz a po kterých se moje tělo cítí každý sval a všechno mě bolí (přikládám to tomu trckání na motorce, na který nejsem zvyklá, protože jinak jsem naprosto v pohodě a fit), jsem se rozhodla nezahálet a neodpočívat, jak by asi každý čekal ;-), ale vyrazit na výlet směr západní Jáva do Yogyakarty=Jogjy a místního okolí.

(Mimochodem, místní studenti jsou opravdu zlatí. Nejen, že jsme se po skončení mého týdenního působení v Poltekkesu fotily asi 20 minut a všichni mi chválili hodiny, ale dostala jsem dárek v podobě šatů a šátku, abych na studenty nezapomněla. Tomu říkám překvapení...Tady opravdu člověk cítí, že moje práce má smysl a vybrala jsem dobře! ;-))

Co se týká výletu, společnost mi nakonec dělaly dvě místní slečny. Novenda, která mě tu má jako zástupkyně AIESECU na starost a Farah, dcera mojí TN manažerky.

Po totálně napráskaném dni, kdy jsem do pěti učila, v šest dorazila domů - zácpy jako vždy - a hodila sprchu, jsem v půl 7 razila na oslavu narozenin jedné instruktorky do nedalekého bistra. Jak jinak než zase na motorce. Dala jsem si první jídlo "na ulici" - masové koule s nudlemi. A jako vždy a všude, jsem poutala pozornost a od místního majitele dostala porci navíc jako nový host. Slušně jsem poděkovala, ale dojedli to instruktoři :-D. Hygiena je tu na totálně jiné úrovni, ale kdybych to pořád měla řešit, nejím nic. V osm už jsem frčela směr autobusový terminál, totálně hotová s vidinou 8-mi hodinovou cesty přede mnou... Máček. :-)

Zas takový máček to nebyl. Na terminál, který je kousek od letiště, jsme po posouvání se v zácpách dorazily v 9 večer. Totálně napráskáno. Bylo nám doporučeno vrátit se a jet ze stanoviště autobusů dvou místních značek EKA (něco jako business class, klimatizovaný autobus, jídlo v ceně, 8 hodin cesty jen s jednou zastávkou, cena asi 170 Kč) a nebo MIRA (economy class, celkem 5 sedadel v řadě, žádná zastávka, jídlo a trckání asi 9 hodin za 80 Kč). 

Nejhorší je, že když si člověk něco naplánuje, vždycky se to podělá. Když řeknu, že na lístky stála tak 200 metrová řada, asi mi nikdo neuvěří...Další mega šok! Takže jsem se do půlnoci hlemýždím tempem posouvaly, dostaly lístky a teprve ve tři ráno vzaly autobus a odjely. Standardně se to prý nestává, ale asi chtěli všichni využít den volna a jet do Jogjy ve čtvrtek večer... Abyste rozuměli, není tu v podstatě žádný fixní jízdní řád, do autobusů EKA tu musíte mít jízdenku/místenku, kterou ovšem zaplatíte řidiči až v autobuse, u MIRY nemáte vůbec nic, takže když autobus přijede na nástupiště, dav lidí se rozběhne jeho směrem stylem kdo dřív nastoupí, ten jede. A pak si stěžujte na Čechy... Přežily jsem a do Jogjy jsme namísto v plánovaných 6-ti ráno, dorazily až v půl 12.

Naskočily jsme na místní autobus. Docela zvláštní způsob dopravy. Musíte vylézt do takové malé zelené kabinky, koupit lístek a autobus vám přistaví asi tak, jako vagony metra v Londýně. První, co mi naskočilo v hlavě bylo "Please, mind the gap!" :-D Ubytovaly jsme se v hotelu, totálně mrtvé daly sprchu a vyrazily. Koupily jsme si tu první jídlo, nudle s kuřecím masem a holky chytly místní tuk tuk, abychom byly na místě rychleji. Bohužel, Kratonův palác byl už zavřený, tak jsem stihly pouze prohlídku Taman Sari, který je zasvěcená sultánovi a kde se v bazénech dříve koupaly konkubíny, ze kterých si pak vybíral...Večer nám počasí nepřálo, jakmile jsme dorazily zpět do hotelu spustil se slejvák, takže namísto večerní prohlídky jsme odpočívaly v hotelu a chystaly se na náročný sobotní den.

Po snídani v hotelu, která se jako obvykle skládala z rýže, tofu, kuřete, zeleniny a soji.. všechno pěkně v oleji - fuj! Už po dvou týdnech mi tady to přemaštěné jídlo moc nejede, jsme vyrazily taxíkem na autobus směr Brombodur, největší hinduistický chrám na světě z 8.století. Jenže. Tady všechno tak dlouho trvá a než bychom ta dojely busem, ztratily bychom moc času. Taxikář nám nabídl, že nás bude vozit celý den, kam chceme za 500 000 rupií, což je asi 1000 Kč a vyšlo to levněji, než si najmout auto. Takže jsme to všechny odsouhlasily a celý den jezdily po památkách. 

Po propršené noci bylo nádherné počasí, slunce pálilo a tím, že byl prodloužený víkend, byly všude mraky turistů. Po pravdě, místa nádherná až mě přecházel zrak. Jediné negativum na celém dni bylo to, že se se mnou neustále chtěl někdo fotit. Nebyla jsem jediný turista, ale tady ti domorodci, jakmile vidí "bílou tvář", jsou jak šílení. U nás by po nich neštěkl ani pes... Takže asi po šestém focení jsem už celý den odmítala. Nejsem cvičená opice a přijela jsem si užít místních krás, ne se tu fotit s každým cizincem a ještě zadarmo :-P

Celý den byl tedy ve znamení památek. Nejprve Brombodur, pak sopka Merapi a nakonec další chrám Prambanan přímo v Jogjy. Úžasné. Nejen chrámy a sopka samotná, ale především ta scenérie a příroda. Nemohla jsem přestat fotit. Po náročném dni jsme ještě večer vyrazily do Maliobora, centra Jogjy, okouknout trhy a dát si večeři. No, ochutnala jsem místní tradiční jídlo zvané Gudek (kuře, rýže a dragon fruit) velmi stylově. V sedě na zemi, na přeplněném a na české poměry dost špinavém trhu. A světe div se, chutnalo to a ani špatně mi nebylo :-)) Vždycky když jsem tímto způsobem někde jím, mám trošku obavy, ale zvykám si. Stejně jako na jízdu na motorce, kterou už si ted' opravdu užívám! 

Poslední den byl naším cílem už je Kratonův palác, který jsme během hodiny prošly a nakoupení pár suvenýrů. Mám tričko, žabky, tašku.. Slušné úlovky za směšné ceny.

Suma sumárum, víkend parádní, ale než se znovu trmácet busem, příště už jedině vlak a nebo letadlo. ;-)

Cestování zdar! 

PS: Mraky fotek na fb! ;-)

5) KDO NEMÁ MOTORKU, NENÍ INDONÉSAN!

V pátek skončil můj první pracovní týden a já si na víkend naplánovala dvě aktivity. Prvním cílem bylo vidět Surabayu a její "historické" centrum, nebo spíš hlavní památky, jelikož o historickém centru se tu hovořit nedá a Indonézani v podstatě začínají jakousi historickou etapu ve 30., 40 letech 20. století po osvobození od nadvlády kolonizačních mocností. Druhým zajet k nejdelšímu mostu spojující Jávu a Maduru, nedaleko od místa, kde bydlím.

Vidět, respektive projet Surabayu se mi podařilo s jedním s instruktorů v sobotu odpoledne. Po pravdě, mazec. Jedna motorka na druhé, hustý provoz jako blázen a zácpy. Chaos nad chaos a já jsem v tomdle provozu na jednu sedla! Mimochodem, kdo tu nemá motorku, jakoby nebyl. Benzín je tu neuvěřitelně levný a tímto způsobem se zde dopravují celé rodiny. Tím myslím, že na motorku se v pohodě vměstná dítě, za ním otec, další dítě, matka a k tomu i nějaké to zavazadlo. Obrázek zcela běžný a pro mě naprosto nepochopitelný. Zato chápu, že je to tu nejrychlejší způsob dopravy, jelikož motorka může relativně snadno prokličkovat mezi stojícími auty. Asi brzo začnu trénovat. Docela se mi to začalo líbit a je to fajn adrenalin :-)

Surabaya je plná protikladů, asi jako všechny rozvojové země. Na jednu stranu tu vidíte staré a špinavé barabizny, na druhou spoustu moderních budov, mrakodrapů, drahých aut a především shopping mallů... Asi to má něco do sebe, ale že by mi to nějak extra učarovalo, se říct nedá. 

Velké díky patří Faizinovi, který se mnou během několika hodin trpělivě objel v podstatě všechny hlavní památky, čekal než si to vyblejsku a občas přidal i nějakou informaci. Zaskočili jsme i do místního muzea na výrobu cigaret, na což jsou místní patřičně hrdí. Poslechla jsem si podrobný výklad a pokochala se motocyklem, který si místní továrník v padesátých letech přivezl z tehdejšího Československa. Namísto alkoholu, který islám zakazuje, tu snad každý kouří. Překvapivě. Aspoň nějaká neřest :-)

No, a světě div se, během sobotního odpoledne jsem potkala hned čtyři bílé lidi, což je tu opravdu rarita. U jedno památníku shodou okolností vystupoval jeden z taxíku, když my jsme ho opouštěli. Rus, který se divil, že neumím rusky. :-D Nevím na co. 

No a další tři slečny nebyly nikdo jiný než Češka a dvě Slovenky, které pracují v tzv. Cito Mall v Café English (asi 20 min. od místa, kde bydlím) a jsou zde taky přes AIESEC. Strávila jsem s nimi podvečer a probrala, co se dalo. Jsou tu už delší dobu, dozvěděla jsem se dost zajímavých věcí a taky tipů na výlet. Snad to všechno zvládnu ;-), i když o tom pochybuju.

Jejich šéf, kterého už viditelně mají na háku, mi nabídl, abych s nimi v neděli ráno jela asi hodinu a půl cesty ze Surabayi. Přehodnotila jsem tedy plány na nedělní program a rozhodla se vyrazit s nimi. Holky učí i o víkendech a tentokrát měli studenty učit v prostředí místa, kde se vyrábí produkty ze sladkých brambor od místního pečiva až po něco jako brambůrky. 

Když pominu ranní budíček v pět ráno, pozdní vyzvednutí - ano, je to jako v Londýně, všichni chodí pozdě, jen Pšenčíková je nachystaná vždycky na čas... Tak místo opravdu nádherné. Přišla jsem si jako u nějakého boháče na ranči, i když trochu jiném. Obrovský pozemek, na kterém se pěstují místní produkty, ovoce, taky orchideje, lilie a další. K tomu přilehlé prostory pro zaměstnance, kteří vyrábějí již zmíněné výroby, velká restaurace, která se odpoledne zaplnila do posledního místečka a zahrada jako vyšitá z romantických filmů s umělým trávníkem, rybníkem, fontánou, sochami... A abych nezapomněla, i se svou vlastní mini zoo. Suma sumárum 15-20 hektarů a pravděpodobně místní milionáři :-D

Nejprve nás čekala prohlídla s výkladem (vůbec si názvy místních plodů nepamatuju, ale zněly zajímavě)  a také vysvětlení veškerých procesů, poté jsme seděli na zahradě a dostalo se nám královského pohoštění od místní výrobků přes saláty, tofu, mořské plody a samozřejmě rýži. 

Holky byly naštvané na šéfa, jelikož jim nikdy není schopný říct co a kdy se jak bude dít. Díky za moji TN manažerku, od které mám daný rozvrh až do konce února! No a z vyučování se nakonec vyklubaly dvě hodiny hry s pěti studenty. Proč ne. A můžem domů. (Opravdu bylo to vstávání v pět ráno nutné???)

Co se týká mého poznání místní kultury za první týden, dozvěděla jsem se toho opravdu hodně. Takže to spíš shrnu v pár odtrzích.

Indonésané vyznávají islám a modlí se 5x denně s tím, že ve čtvrtek večer se modlí ženy a muži dohromady a v pátek mají muži povinnou samostatnou modlitbu po obědě. Ženy se mohou přidat až oni skončí.

Bydlí odděleně. Muži v jednom domě a ženy s dětmi v druhém.

Vtipné mi přišlo, že muži každý den připravují rýži (tomu kluci v hodině říkali vaření! :-)) a ženy dělají zbytek jídla.

Co se týká mojí třídy, kterou jsem učila, přijde mi, že jsou Indonésané velmi milí, přátelští a slušní. Hodiny hltají a v sobotu dopoledne přišla jedna slečna, že jsem všem zadala úkol (mají dělat prezentace o vlastní zemi na různá témata), ale ona žádný nemá, tak at' jí ho dám taky. No řekněte, kolegové, stalo by se vám to někdy v Čechách?

Zatím musím zaklepat, že mě tu nepotkali žádné průjmové problémy, ani nic jiného. A po úspěšném natažení moskytiéry za pomocí studentů už mě ani neotravují komáři, jelikož díky nim, a možná i díky jet lagu, jsem prvních pár nocí v podstatě nespala.  

Ted' je tu osm večer, zítra mi začíná nový pracovní týden a s ním nový rozvrh. Po odpoledních nebudu učit instruktory, ale budu jezdi na místní školu do Poltekkesu. 

Tak ted' se na to jen pořádně vyspat a nový týden může začít!

PS: Nahrála bych fotky, ale internet zlobí, takže je budu pravděpodobně dávat jen na FB. 

4) PRVNÍ POZDRAV LETÍ :-)

Když jsem v sobotu ráno dorazila na letiště v Praze, jediné, čeho jsem se bála, bylo to, že mi do Surrabayi nedorazí kufr. O mě tu zas tak nešlo :-D Let do Paříže byl rychlovka, ani ne dvě hodiny, zato zorientovat se na letišti a dojet k terminálu, odkud jsem měla odlítat směr Hong Kong, trvalo skoro hodinu. Každopádně let jsem stihla a dost jsem si těch 11 hodin užívala. Nemohla jsem spát, tak jsem koukala na filmy a konečně mrkla na Dianu - no nevím, ten Pákistánec vypadal spíš jak terorista než doktor - a na The Millers, což mě dost pobavilo :-). 

Po přistání v Hong Kongu jsem přemýšlela, co dělat. Byla jsem na cestě přes 16 hodin a můj původní plán, vzít si bus do centra a okouknout to tam, vzal za své. Takže jsem si "ustlala" na letišti, pár hodin proklimbala, dodělala prezentaci, dala jsem si oběd, prošmejdila, co se dalo a po nekonečném čekání jsem nasedla na letadlo do Surrabayi. 

Po pravdě, když jsem viděla, že tím směrem cestuje plné letadlo Javánců, nějací dva britští turisti (asi, vypadali tak a mluvili anglicky) a já, oproti nim velké, modrooké a blonďaté stvoření, přišla jsem si hodně nepatřičně a měla chut' to otočit. Na letišti jsem vyplnila nějaké dva formuláře o příletu a o tom, kolik si vezu zavazadel - to jsem moc nechápala, ale dobře a bez problému prošla pasovou kontrolou. 

Pak přišla řada na kufr. Když jsem přišla k pásu na výdej zavazadel a našla ho v totálním obležení, nestíhala jsem. Postupně začaly vyjíždět kufry a k mému údivu měla snad každá místní famílie aspoň dva, ne - li více, k tomu tašky, krabice... Omdlívala jsem a pochopila, proč ten formulář k proclení! (Asi tady toho musí hodně pašovat :-D). Naštěstí jsem ten můj dvacetikilový zahlédla relativně brzo, procpala se davem a mohla jsem vystřelit k východu. Tam pro mě nastal další šok. Nejen, že bylo pěkné vedro (nečekaně) a dusno, ale na místní Javánce asi čekaly celé rodiny s dětmi (no samí Hujerovi) a mně jen blesklo hlavou, jak tam asi budu někoho hledat. 

Naštěstí místní AIESECáři a TN manažerka už mávali cedulí s mým jménem, takže jsme mohli vyrazit směr můj nový přechodný domov. Bylo mi řečeno, že pojedem asi pět kilometrů a jsme na místě. Už jsem si i zjistila adresu, kdybyste mě chtěli navštívit (Gunug Anyar, Rengkut, Surrabaya). Díra největší, okraj Surrabayi. Nevadí, jen malý detail. Nějaká MHD tu je… A všichni přece mají moped!!! ;-)

Jízdu na něm jsem si vyzkoušela hned první den mého pobytu. Potřebovala jsem vyměnit peníze, takže mě Lili, TN manažerka, vzala do nejbližší banky. Měla jsem smrt před očima minimálně pětkrát. Za tu cestu jsem se dozvěděla, že moped tu může řídit dítě od 11-ti !!! let a všechny její děti to zvládají naprosto bez problémů. Zato já jsem byla za blbku… No moc mě tím teda neuklidnila. Silniční provoz je tu totální chaos, hodně mi to připomnělo Maroko. Další jízda mě čekala do obchodu, kdy jsme byly nakupovat potraviny pro mě na týden. Všechno je opravdu tak, jak bylo psáno v podmínkách. Ubytko v boarding house s místními instruktory angličtiny, transport – ještě se mi ta jízda na mopedu začne líbit - i jídlo, které jsem si mohla sama vybrat plus teplé obědy. Nikdo se nemusí bát, netrpím. ;-) Jako důkaz přikládám pár fotek.

Můj pokojík

Reklama Quali International

Polívka se zeleninou, pěkně ostrá

Tofu s rýží, jím to denně aspoň 2 x :-. Dneska mi to cpali i na snídani...

Období dešťů, i tedˇprší.

Od středy jsem už začala normálně učit, docela masakr. Žádné učebnice, žádné materiály a 6 celých hodin denně vyučování. No nad plánem na první den jsem strávila 5 hodin a celou noc jsem z toho rozvrhu byla tak ve stresu, že jsem ani nespala. Blbka. Hodina měla úspěch, tak snad ten deficit dospím.

Jinak jsem tady fakt za atrakci. Šla jsem si do obchodu (dál jsem se ještě sama neodvážila) koupit nějaké papíry a fixy a místní děda si mě na ulici fotil na mobil. Tak sem se mu aspoň usmála. Že by mi ta pozornost byla mega příjemná, se fakt říct nedá.

Ve čtvrtek a v pátek si odučím, co mám a o víkendu mám v plánu prozkoumat Surabayu nebo nějaké okolí. Snad mě nějaký z těch místních internistů, které učím v kurzu, někam sveze a bude mi dělat bodyguarda ;-) Nevím, jestli si to napoprvé tady z té díry lajznu sama. Nejsem sebevrah, i když pepřák stále v kufru čeká na svoji premiéru.

PS: Doufám, že žádná premiéra nebude ;-)

PS2: Právě jsem měla na večeři boží rybu, něco tak dobře okořeněného jsem v životě nejedla... A to mi přistála na stole v banánovém listě!