5) KDO NEMÁ MOTORKU, NENÍ INDONÉSAN!

V pátek skončil můj první pracovní týden a já si na víkend naplánovala dvě aktivity. Prvním cílem bylo vidět Surabayu a její "historické" centrum, nebo spíš hlavní památky, jelikož o historickém centru se tu hovořit nedá a Indonézani v podstatě začínají jakousi historickou etapu ve 30., 40 letech 20. století po osvobození od nadvlády kolonizačních mocností. Druhým zajet k nejdelšímu mostu spojující Jávu a Maduru, nedaleko od místa, kde bydlím.

Vidět, respektive projet Surabayu se mi podařilo s jedním s instruktorů v sobotu odpoledne. Po pravdě, mazec. Jedna motorka na druhé, hustý provoz jako blázen a zácpy. Chaos nad chaos a já jsem v tomdle provozu na jednu sedla! Mimochodem, kdo tu nemá motorku, jakoby nebyl. Benzín je tu neuvěřitelně levný a tímto způsobem se zde dopravují celé rodiny. Tím myslím, že na motorku se v pohodě vměstná dítě, za ním otec, další dítě, matka a k tomu i nějaké to zavazadlo. Obrázek zcela běžný a pro mě naprosto nepochopitelný. Zato chápu, že je to tu nejrychlejší způsob dopravy, jelikož motorka může relativně snadno prokličkovat mezi stojícími auty. Asi brzo začnu trénovat. Docela se mi to začalo líbit a je to fajn adrenalin :-)

Surabaya je plná protikladů, asi jako všechny rozvojové země. Na jednu stranu tu vidíte staré a špinavé barabizny, na druhou spoustu moderních budov, mrakodrapů, drahých aut a především shopping mallů... Asi to má něco do sebe, ale že by mi to nějak extra učarovalo, se říct nedá. 

Velké díky patří Faizinovi, který se mnou během několika hodin trpělivě objel v podstatě všechny hlavní památky, čekal než si to vyblejsku a občas přidal i nějakou informaci. Zaskočili jsme i do místního muzea na výrobu cigaret, na což jsou místní patřičně hrdí. Poslechla jsem si podrobný výklad a pokochala se motocyklem, který si místní továrník v padesátých letech přivezl z tehdejšího Československa. Namísto alkoholu, který islám zakazuje, tu snad každý kouří. Překvapivě. Aspoň nějaká neřest :-)

No, a světě div se, během sobotního odpoledne jsem potkala hned čtyři bílé lidi, což je tu opravdu rarita. U jedno památníku shodou okolností vystupoval jeden z taxíku, když my jsme ho opouštěli. Rus, který se divil, že neumím rusky. :-D Nevím na co. 

No a další tři slečny nebyly nikdo jiný než Češka a dvě Slovenky, které pracují v tzv. Cito Mall v Café English (asi 20 min. od místa, kde bydlím) a jsou zde taky přes AIESEC. Strávila jsem s nimi podvečer a probrala, co se dalo. Jsou tu už delší dobu, dozvěděla jsem se dost zajímavých věcí a taky tipů na výlet. Snad to všechno zvládnu ;-), i když o tom pochybuju.

Jejich šéf, kterého už viditelně mají na háku, mi nabídl, abych s nimi v neděli ráno jela asi hodinu a půl cesty ze Surabayi. Přehodnotila jsem tedy plány na nedělní program a rozhodla se vyrazit s nimi. Holky učí i o víkendech a tentokrát měli studenty učit v prostředí místa, kde se vyrábí produkty ze sladkých brambor od místního pečiva až po něco jako brambůrky. 

Když pominu ranní budíček v pět ráno, pozdní vyzvednutí - ano, je to jako v Londýně, všichni chodí pozdě, jen Pšenčíková je nachystaná vždycky na čas... Tak místo opravdu nádherné. Přišla jsem si jako u nějakého boháče na ranči, i když trochu jiném. Obrovský pozemek, na kterém se pěstují místní produkty, ovoce, taky orchideje, lilie a další. K tomu přilehlé prostory pro zaměstnance, kteří vyrábějí již zmíněné výroby, velká restaurace, která se odpoledne zaplnila do posledního místečka a zahrada jako vyšitá z romantických filmů s umělým trávníkem, rybníkem, fontánou, sochami... A abych nezapomněla, i se svou vlastní mini zoo. Suma sumárum 15-20 hektarů a pravděpodobně místní milionáři :-D

Nejprve nás čekala prohlídla s výkladem (vůbec si názvy místních plodů nepamatuju, ale zněly zajímavě)  a také vysvětlení veškerých procesů, poté jsme seděli na zahradě a dostalo se nám královského pohoštění od místní výrobků přes saláty, tofu, mořské plody a samozřejmě rýži. 

Holky byly naštvané na šéfa, jelikož jim nikdy není schopný říct co a kdy se jak bude dít. Díky za moji TN manažerku, od které mám daný rozvrh až do konce února! No a z vyučování se nakonec vyklubaly dvě hodiny hry s pěti studenty. Proč ne. A můžem domů. (Opravdu bylo to vstávání v pět ráno nutné???)

Co se týká mého poznání místní kultury za první týden, dozvěděla jsem se toho opravdu hodně. Takže to spíš shrnu v pár odtrzích.

Indonésané vyznávají islám a modlí se 5x denně s tím, že ve čtvrtek večer se modlí ženy a muži dohromady a v pátek mají muži povinnou samostatnou modlitbu po obědě. Ženy se mohou přidat až oni skončí.

Bydlí odděleně. Muži v jednom domě a ženy s dětmi v druhém.

Vtipné mi přišlo, že muži každý den připravují rýži (tomu kluci v hodině říkali vaření! :-)) a ženy dělají zbytek jídla.

Co se týká mojí třídy, kterou jsem učila, přijde mi, že jsou Indonésané velmi milí, přátelští a slušní. Hodiny hltají a v sobotu dopoledne přišla jedna slečna, že jsem všem zadala úkol (mají dělat prezentace o vlastní zemi na různá témata), ale ona žádný nemá, tak at' jí ho dám taky. No řekněte, kolegové, stalo by se vám to někdy v Čechách?

Zatím musím zaklepat, že mě tu nepotkali žádné průjmové problémy, ani nic jiného. A po úspěšném natažení moskytiéry za pomocí studentů už mě ani neotravují komáři, jelikož díky nim, a možná i díky jet lagu, jsem prvních pár nocí v podstatě nespala.  

Ted' je tu osm večer, zítra mi začíná nový pracovní týden a s ním nový rozvrh. Po odpoledních nebudu učit instruktory, ale budu jezdi na místní školu do Poltekkesu. 

Tak ted' se na to jen pořádně vyspat a nový týden může začít!

PS: Nahrála bych fotky, ale internet zlobí, takže je budu pravděpodobně dávat jen na FB.