7) SHRNUTÍ PO 20-ti DNECH

Sobota ráno, 8.2., téměř 3 týdny v Indonésii. 

Zvláštní, ale přijde mi, jako bych tu byla měsíce, ne-li dýl. Asi jsem hodně přizpůsobivá a dokážu žít všude. S tím ale nastává myšlenka, jestli se někdy dokážu někde usadit, protože poslední týden už zase začínám přemýšlet, co budu dělat, až se vrátím domů a v hlavě mám víc než jednu možnost. A taky nutkání sbalit se z ČR a zase vyrazit jinam. A to dřív než v lednu příštího roku, klidně hned... Nějaký tip? ;-)

Celý týden od pondělí do pátku je vždy ve znamení učení a příprav. Tento nebyl tak náročný jako minulý, mimo instruktory jsem učila jen dvě odpoledne v Benowu, asi hodinu jízdy na motorce od Quali. Takže si troufám říct, že Surabayu už mám v podstatě projetou křížem krážem. Studenti byli, jako pokaždé, značně v šoku z toho, že vidím někoho bílého a ještě (prej) krásného :-D O to větší to byla výzva, jelikož jsem učila smíšenou třídu. Tři školáčky asi 10-12-ti leté a  k tomu 7 dospělých. Ještě, že v každém je kus dítěte a hry bavily všechny. O přestávkách jsem se musela s dětičkama fotit a po tom, co jsem zmínila, že mám ráda tofu, jsem dostala poslední den asi kilo s sebou domů, at' mi ho připraví ;-) Mňam. 

Indonésané jsou hrozně milí a pořád se smějí. Nic není problém a všecko se hned zařídí, vyřídí, vyřeší. Žádný stres. Trošku mě ve třídě zaskočila otázka, jací jsou povahou Češi. No, nechtěla jsem moc pomlouvat, protože mi česká nátura přijde dost negativní, ale to, že se moc nesmějeme, je pravda. Asi nám chybí to celoroční sluníčko. 

Co se týká počasí, každý den je přes 25 stupňů, většinou pod mrakem, občas vysvitne sluníčko (a pěkně peče) a denně či obden se z nebe valí potoky vody. Když jsem v jednom takovém lijáku jela domů autem, bylo mi řečeno, že Surabaya nemá problém se záplavami jako třeba Jakarta, protože má dobře vybudovaný odvodňovací systém.

Surabaya je město shopping mallů, mrakodrapů, krásných hotelů. Žádná historie, žádné chrámy kolem, ale krásně urdžované centrum. Na okrajích potkáte Manduřany (popř jiné imigranty) žijící v chatrčích, s tunami odpadu kolem sebe. Bylo mi řečeno, že Indonésané jako takoví zas tak velcí bordeláři nejsou. Zato přistěhovalci a nejnižší vrstvy své okolí dokáží pěkně zaneřádit.

Nejsou tu žádné památky, takže člověk tu v podstatě nemá co dělat. Nejhezčí oblast ve východní Jávě je Malang a jeho okolí. Dostat se tam autobusem trvá asi 2 - 3 hodiny, takže příští víkend se chystám vyrazit tam.

Už mi ani nevadí zdejší přeplněný provoz. Co se týče aut, všichni tu jezdí ve velkých klimatizovaných kárách značek Hyundai, Kia, Toyota, Nissan a dalších. Žádné malé/ levné autíčko tu moc nepotkáte. A samozřejmě tisíce motorek a další prostředky mhd jako autobusy, mini busy, tuk tuky a samozřejmě taxíky a na delší vzdálenosti vlaky, které jako jediné mají rezervační systém.

Největší neznámá pro člověka, který tu přijede je asi to, jak se postavit k jejich náboženství. To, že tu převažuje islám, asi všichni ví. V Quali, místním kurzu, jsou islamisté všichni. Modlí se 5 x denně, teda, měli by. Někdy to nestíhají a tím hřeší. Speciálně muži se každý týden v pátek chodí modlit kolem oběda do mešity, ženy ne. Ty mají zakázáno se modlit i v době svých dnů, jelikož jsou nečisté. 

Když jsem byla minulý týden s Novendou v Jogjy, přivezla si s sebou zvláštní hábit, který na sebe vždycky při modlitbě oblékla. Nějak jsem to nechápala, tak jsem se ptala, proč ho musí mít. Odvětila, že se do něho musí zahalit, s výjimkou obličeje, aby potlačila karmu a nic z ní nevyzařovalo. Mimochodem, já jsem vesele koukala na telku a ona v šest navlíkla hábit, vzala podložku a modlila se u okna v pokoji. Pro nás Evropany - a pro mě jako člověka, který nemá žádné vyznání, něco naprosto nepochopitelného. Zato mají řád, modlí se vždycky ve stejný čas. Takže když jsem učila od dvou do čtyř, ve tři se rozezněly mešity, všichni odešli a půl hodiny se modlili. 

Nemyslím si, že by to byli fanatici. Ne jako ti, co jsou pro Alláha schopní se odstřelit v cizí zemi na místě plném lidí. Všichni řeší naprosto normální věci, studenti se baví o normálních všedních problémech, baví je filmy, sport, všechno jako nás. Studují, mají ambice, chtějí se učit, cestovat... Jen se k tomu prostě 5 x denně modlí. A nepijí alkohol. Mimochodem, tři týdny abstinuju a už bych si ráda dala skleničku vínka! Ó, Moravo!

Dneska mě čeká odpoledne v Citu s holkama, večer welcome party s dalšíma AIESECářema a zítra snad výlet na Mt. Bromo. Pokud se sopka nezblázní a nezačne soptit. Je totiž stále aktivní a momentálně prý neklidná.

Cestování zdar!